Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Hincelman

(Grimmové bratři)

Na starém zámku Hudemühlen, který leží v Hliniborsku nedaleko řeky Alleru a dnes z něj najdete už jen trosky, bydlíval dlouhý čas podivuhodný domácí duch. Poprvé o sobě dal vědět velkým hlomozem a rámusem roku 1584. Potom se jal za bílého dne rozprávět s chasou, která se tím hlasem, kdy nebylo mluvícího vidět, zprvu vylekala, ale časem si na to uvykla a více se ho nebála.

I Hincelman se stal odvážnějším a jal se i se samým zámeckým pánem hovořit. Přicházel v poledne a večer v čase jídla a vedl s přítomnými, cizími i domácími, rozhovory. Když se nyní zbavil strachu, stal se přátelským a důvěřivým, smál se a vyváděl různé kratochvíle tak dlouho, dokud ho někdo nerozzlobil. Hlas měl něžný jako malý chlapec či mladá žena.

Když byl tázán, odkudpak je a jak na tomto místě se ocitnul, pravil, že pochází z českých hor a v Českém lese má své druhy, kteří ho nechtěli strpět a odtamtud ho vyhnali a on se tak dlouho světem potuloval, dokud se mu nepodařilo najít útočiště u dobrých lidí.

Jmenuje se Hincelman, bývá též zván Luring a má ženu, které říkají Hille Bingels. Až přijde čas, nechá se vidět ve své pravé podobě, nyní mu to ale není dovoleno. Ostatně byl to dobrý a poctivý brach jako každý jiný.

Hincelman a pán z Hudemühlenu

Domácí pán, když byl viděl, že je duch stále více a více dovolenější, vyděsil se a přemýšlel, jak by se ho zbavil. Na radu svých přátel se konečně rozhodl na nějaký čas zámek opustit a usadit se v Hannoveru. Cestou bylo vidět bílé pírko, které se vznášelo vedle kočáru, ale nikdo nevěděl, co to znamená.

Když šlechtic přibyl do Hannoveru, postrádal jednou zlatý řetěz velké ceny, který nosil kolem krku. Podezření padlo na služebnictvo domácího pána, ale ten se za svoje lidi zaručil a žádal si za to urážlivé obvinění zadostiučinění.

Pán z Hudemühlenu, který nemohl nic dokázat, seděl mrzutý ve své komnatě a přemýšlel, jak se z této nemilé situace vyvléci, když tu pojednou vedle sebe zaslechnul Hincelmanův hlásek, jak k němu hovoří:

?Pročpak jsi tak smutný, pane? Potkala tě nějaká nepříjemnost? Jen se mi svěř, už jsem si věděl tolikráte rady. Mohu ti také tentokráte poradit. Řekl bych, že jsi tak mrzutý kvůli tomu ztracenému řetězu.?

?Co tu děláš?? odvětil mu polekaný zámecký pán: ?Pročpak jsi mne sem následoval? Co víš o tom řetězu??

Hincelman odpověděl:

?Ovšem, že jsem tě následoval a na cestě jsem ti dělal společnost, byl jsem stále s tebou. Copak jsi mne neviděl? Já jsem byl to bílé pírko, které letělo vedle kočáru. Kde je ten řetěz, to ti mohu říci, hledej pod polštářem ve své posteli, tam leží.?

Když ho tam byl šlechtic opravdu našel, byl z toho ducha ještě vystrašenější a Hincelman se mu stal tím více nepohodlnějším i jal se ho vyptávat prchlivým tónem, proč jej skrze ten řetěz do sporu s domácím pánem přivedl, copak to ještě nestačilo, že kvůli němu svůj domov opustil?

Hincelman řekl:

?Proč přede mnou utíkáš? Já tě přeci mohu kamkoliv následovat a vždy vím, kde jsi. Bude lepší, když se navrátíš do svých držav a více přede mnou utíkat nebudeš. Dobře vidíš, že kdybych chtěl, mohl bych tobě i tvým blízkým uškodit, ale to nemám v úmyslu.?

Pán o tom chvíli přemýšlel a došel k závěru, že se vrátí domů a s důvěrou v Boha před tím duchem už ani o píď neustoupí.

Hincelman přikládá ruku k dílu

Na zámku Hudemühlen se jevil Hincelman jako přičinlivý a ku každé práci ochotný. V kuchyni pracoval po nocích. Když kuchařka po večeři neumyté mísy a talíře na hromadu naskládala, ráno je našla cistě umyté, blyštěly se jako zrcadlo, všechny byly hezky srovnány. Proto na Hincelmana spoléhala a po večeři si vždy mohla jít v klidu a bez starostí lehnout.

Také se v kuchyni nic neztratilo; když se někam něco založilo, tak Hincelman vždy věděl, ve kterém zastrčeném koutě je to ukryto, nalezl to a do rukou svého pána vložil.

Když očekávali cizí hosty, dal se také Hincelman slyšet, neboť celou noc pracoval, drhnul kotle, myl mísy, čistil vědra a džbery. Kuchařka mu byla vděčná a dělala pro něj nejen to, oč ji byl požádal, nýbrž mu sama od sebe připravovala každý den k snídani sladké mléko.

Hincelman také dohlížel na ostatní pacholky a děvečky, dával pozor, aby svoje povinnosti plnili a při práci je nabádal dobrými slovy k větší pilnosti. Když toho ale někdo nedbal, tu popadl Hincelman hůl a dal mu ponaučení.

Děvečky často varoval před nevolí jejich paní a připomínal jim nějakou práci, kterou by měly započít.

Právě tak pilně se duch zjevoval ve stájích, hřebelcoval koně tak pečlivě, až se leskli jako úhoři. Když o koně pečoval, viditelně sílili, až se tomu každý podivoval.

Hincelmanův příbytek

Hincelmanova komůrka byla v nejvyšším patře na pravém křídle, její zařízení sestávalo ze tři kousků nábytku.

První byla seslička či lenoška, na kterou nebylo možno bez překvapení pohlédnout, neboť byla umně spletená ze slámy rozličných barev a bohatě zdobena půvabnými postavičkami a drobounkými křížky. Druhým kouskem nábytku byl malý kulatý stolek, který mu na jeho četné prosby zhotovili; a třetí bylo podle jeho přání upravené lůžko. Nikdy na něm nebyla známka toho, že by na něm odpočíval člověk, byla vidět jen malá prohlubenina, jako kdyby tu lehávala kočka.

Taky mu musela domácí chasa, zvláště kuchařka, denně misku plnou sladkého mléka s kousky bílého chleba připravit a na jeho stolek postavit; ten pak našla dočista vyjedený.

Občas se objevil u tabule pána domu, kde měl na určeném místě postavenu židličku a položen talířek. Kdo jídlo roznášel, dal trochu i na jeho talíř, a když byl náhodou zapomněl, duch se rozhněval. Předložené jídlo zmizelo, naplněná sklenice vína byla v jedné chvíli pryč a pak se na svém místě objevila prázdná. Ale jídlo potom nacházeli pod lavicemi nebo ležet v některém koutě jídelny.

Hincelman škádlí faráře Feldmanna

Ve společnosti mladých lidí býval Hincelman veselý, zpíval a skládal veršovánky, jeden jeho oblíbený popěvek byl:

?Šídlo, šídlo!

Kdo na mě mile patřívá,

Tomu štěstí nos!

Kleje však-li slova hanlivá,

Nechť rozbije si nos!?

Takových popěvku měl v zásobě více a rád se s nimi před společností chlubil a vytahoval.

Když byl jednou na zámek Hudemühlen pozván farář Feldmann a přišel ke dveřím své komnaty, tu uslyšel shora ze sálu někoho zpívat, výskat a jiné veselé věci vyvádět, proto si myslel, že před ním ještě jiní hosté na zámek přibyli, komnatu mají nahoře a tam se teď družně veselí.

I zeptal se šafáře, který byl na dvoře sekal dříví:

?Jane, co jsou to tam nahoře za hosté??

Šafář odvětil:

?Nikdo cizí tam není, to je náš Hincelman, který tak křepčí; v tom sále živé duše není.?

Farář tedy vyšel do sálu a Hincelman mu zazpíval na uvítanou prostořekou písničku. Farář se tomu neobyčejnému popěvku podivil a zeptal se:

?Co je to za muziku, se kterou se tu tak vytahuješ??

?Ach,? odvětil mu Hincelman: ?tu písničku jsem se naučil od vás, neboť vy si ji často zpíváte; já ji před několika dny, když jste čekal na jednom místě na křest dítěte, od vás slyšel.?

Hincelman podněcuje kratochvilné bitky

Hincelman rád lidi škádlil bez toho však, že by někomu způsobil škodu.

Pacholky či dělný lid, když večer u piva či medoviny seděli, ponoukal do pranice a pak se na ten mumraj s chutí díval. Když měli pitím rozpálené hlavy a někomu něco upadlo pod stůl a on se byl pro to sehnul, tu mu Hincelman uštědřil pořádný pohlavek, zatímco jeho souseda štípnul do nohy. A ti dva se do sebe pak samozřejmě pustili, nejdříve slovy a pak začaly i padat rány; ostatní se do toho zamíchali, takže vespolek dostávali a rozdávali rány a druhého rána měli všichni opuchlé obličeje a monokly.

Tím se Hincelman věru rozveselil a potom vyprávěl, jak vše počalo, než se do sebe pustili. Ale vždy to uměl tak zařídit, aby nikdo při těch pranicích o život či zdraví nepřišel.

Na knížecím zámku v Ahldenu žil toho času Otto Aschen von Mandelslohe, krajský a brunšvický tajný rada; tomu se navyváděl Hincelman lotrovin.

Když měl jednou hosty, způsobil mezi nimi takovou rozepři, že sahali po svých dýkách, ale žádný ji nalézti nemohl. Takže se do sebe nakonec pustili pěstmi a u těch pár ran také zůstalo.

Tento šprýmovní kousek Hincelmana velmi potěšil a s velkým smíchem pak vyprávěl, že původcem toho sváru byl on, že však před tím všechny ty životu nebezpečné zbraně ukryl. A potom jen přihlížel, jak ty údery byly zdařilé, jak se navzájem hosté pěkně zmrskali.

Jak Hincelmana vyháněli

Jednoho času přibyl na Hudemühlen šlechtic, který se nabídnul, že toho domácího ducha vyžene. Když ho byl v jedné komnatě zpozoroval, nechal ihned všechny dveře a okna pevně zavřít, pak celý zámek ozbrojeným lidem obsadit a vydal se dovnitř s obnaženým mečem následován několika muži. Neviděli sice nic, ale jali se doprava doleva na všechny strany sekat v domnění, že Hincelman má tělo, a tím bude zasažen a zabit; zatím však necítili nic, jakoby jejich čepele jen do prázdna sekaly.

Když věřili, že svoji práci vykonali, neboť už byli od toho všeho šermování unaveni a chtěli odejít, tu viděli, jak se dveře té komnaty otevřely, dovnitř vběhlo zjevení v podobě černé kuny a uslyšeli slova:

?Ajajaj! Jak důmyslně jste mne dopadli!?

Hincelman byl však skrze tuto nástrahu hořce uražen a řekl, že lehce bude mít příležitost se pomstít, ale nyní nechce dvěma domácím slečnám mrzutost činit.

Když ten šlechtic nedlouho poté do prázdné komnaty toho domu vešel, uviděl na jednom prázdném lůžku ležet obrovského stočeného hada, který sice ihned zmizel, ale uslyšel duchova slova:

?Tak kdypak mne chytíš??

Hincelmana lapají do džbánku

Jiný šlechtic toho o Hincelmanovi mnoho slyšel a byl zvědavý, rád by sám od něj něco zakusil. Když přijel na zámek Hudemühlen, bylo jeho přání vyplněno a duch se nechal slyšet v obrovské skříni, co stala v rohu komnaty. Ve skříni stálo několik džbánů na víno s dlouhými hrdly. Protože Hincelmanův hlásek byl jemný a půvabný a trochu chraptivý, myslel si ten pán, že sedí možná v některém z těch džbánů, běžel tam tedy, popadl je a chtěl je ucpat, aby tímto způsobem ducha chytil.

Když se tím zabýval, začal se Hincelman hlasitě smát a řekl:

?Já jsem nedávno od jedněch lidí slyšel, že jsi blázen, tak teď jsem se mohl o tom sám přesvědčit. Ty si snad myslíš, že já sedím v prázdném džbánku a zakryl si ho rukou, abys mě chytil? Ale aby tvoje zvědavost byla ukojena, já tě tak vyučím, že dlouhý čas na mne nezapomeneš a ještě se při tom vykoupeš!?

S tím Hincelman zmlknul a už se neukázal, dokud na zámku ten šlechtic přebýval, zda onen pak opravdu do vody spadnul, to již nebylo zaznamenáno, ale lze se domnívat, že ano.

Jak Hincelmana vymítali

Přišel jednou vymítač ďábla, aby Hincelmana vyhnal. Když se jal své kouzelné zaklínání odříkávat, byl Hincelman zpočátku tiše a nedal o sobě vědět, ale když proti němu zaříkávač stále silnější průpovídky ložil, tu mu Hincelman vytrhnul z rukou knihu, rozškubal ji tak, že listy létaly po pokoji. Pak popadl vymítače, a tak ho tisknul a škrábal, že on ve velkém strachu uprchnul.

Nad tímto skutkem se Hincelman velmi rozhořčil a pravil:

?Já jsem křesťan jako každý jiný člověk a doufám, že dojdu spásy!?

Když byl dotázán,jestli skřítky a jiné duchy zná, pravil:

?Co ti mne zajímají? To jsou zplozenci pekla, ke kterým já nepatřím. Ode mne se nikdo ničeho zlého nedočká, spíše dobra. Nechte mne na pokoji a štěstí vám to všem přinese, dobytek bude prospívat, majetku bude přibývat a vše půjde k dobrému.?

Mrzkost a neřest byly Hincelmanovi protivné; jednoho z pacholků káral pro jeho skrblictví často ostrými slovy a řekl těm zbývajícím, že on by ho pro jeho lakotu těžko snášel. Nad tím se také duch vždy velmi rozzlobil, když někdo počestně jako křesťan neobcoval.

Hincelman a kanovník verdenský

Jednou přicestoval na Hudemühlen jeden šlechtic z rodu Mandelslohe. Ten muž byl vyhlášen svou učeností, byl to kanovník kláštera verdenského a vyslanec na dvoře brandenburského kurfiřta a nizozemského krále. Když nyní o domácím duchovi slyšel, že za křesťana chce být považován, tu pravil, že tomu nevěří, že u Hincelmana stojí dobro, že on musí spíše ku zjevením ďábelským přináležet, neboť takové zjevení Bůh nevytvořil. Stvoření Boží jsou andělé, co velebí svého Pána, ochraňují a brání lidi, a s tím se hluk a lomození a neobyčejně podivné kousky toho ducha neshodují.

Hincelman, který se po dobu jeho přítomnosti ještě nedal slyšet, ztropil hluk a zeptal se:

?Co to říkáš, Bartholde (tak se ten pán jmenoval)? Já jsem zlo? Varuji tě, vícekrát to neříkej, nebo ti budu muset jednoho takového pekelníka ukázat a tím tě přesvědčit, abys svoje závěry pro příště tak o překot nevynášel.?

Kanovník se polekal, když bez toho, že by koho viděl, slyšel někoho mluvit, přerušil svoji řeč a více o Hincelmanovi nechtěl nic zlého slyšet a ve vážnosti si ho uchoval.

Jak s Hincelmanem nechtěli u jednoho stolu seděti

Jednou přišel šlechtic, který mu u stolu, když viděl stoličku a talíř pro Hincelmana, nechtěl připít. Tu mu Hincelman rozhořčeně řekl:

?Já jsem zrovna tak počestný a dobrý člověk jako každý jiný, proč jsi mi nepřipil??

Na to odvětil šlechtic:?Kliď se odtud a pij se svými pekelnými druhy, tady nemáš co pohledávat!?

Když to Hincelman uslyšel, tak velmi se rozhněval, že toho muže za přezku, kterou měl podle tehdejšího zvyku sepnut kabát pod krkem, popadnul a stáhnul ho na zem a tam jej rdousil tak, že ostatní přítomní měli strach, že jej zabije, a když ho duch konečně pustil, teprve až za několik hodin přišel k sobě.

Jindy kolem Hudemühlenu cestoval jiný šlechtic, dobrý přítel zámeckého pána, ale kvůli domácímu duchovi byl na pochybách, zda se na zámku zdržet, a tak poslal jen sluhu, aby ho ohlásil. Domácí pán se ho jal úpěnlivě prosit, aby přijal pozvání k obědu, však cizinec se dvorně omluvil, že zdržet se na zámku si netroufá, a ještě k tomu připojil, že by se velmi děsil toho, aby s ďábelským duchem u jednoho stolu seděl, jedl a pil.

Této rozmluvě před zámkem byl účasten také Hincelman, neboť uslyšeli po tom, co se cizinec takto vymlouval, tato slova:

?Jen počkej, brachu, tuhle řeč mi ještě zaplatíš!?

Když se vydal šlechtic dál a přijel se svým doprovodem až na most, který vedl přes řeku Meisse, vzepjali se koně na zadní nohy, zamotali se do řemení tak, že málo chybělo k tomu, aby se kočár i s pánem zřítil do vody. Když bylo zase vše v pořádku a kočár urazil další kus cesty, byl mezi Eickelohe a Hudemühlenem na rovné cestě do písku převrácen, bez toho ovšem, že by se uvnitř sedícím něco stalo.

Hincelman zámeckým slečnám ve sňatku zbraňuje

Jak měl Hincelman rád lidi, nejraději byl ve společnosti žen a byl k nim velmi přátelský a vlídný. Na Hudemühlenu žili toho času dvě slečny, Anna a Kateřina, které měl zvláště v oblibě, jim si stěžoval, když mu ukřivdili, s nimi často rozprávěl. Když cestovaly po zemi, nikdy je neopustil a doprovázel je všude v podobě bílého pírka. Když se večer uložily ke spánku, odpočíval dole u jejich nohou na pokrývce; a člověk ráno viděl na dece malou prohlubeninu, jakoby tam ležel psík.

Slečny se neprovdaly, neboť Hincelman odstrašoval všechny nápadníky. Mnohokrát zašel tak daleko, že bylo už před zásnubami, ale duch vždy věděl, jak to odvrátit. Jednoho, který chtěl u jedné slečny pronést své slovo, tak zmátl a popletl, že on nevěděl, co vlastně chtěl říci. U druhého vzbudil takový strach, že se třásl a chvěl.

Obyčejně se ale nápadníkům před očima zjevil na protilehlé stěně nápis ze zlatých písmen:

?Vezmi si pannu Annu a pannu Kateřinu mi nechej!?

Ale když přišel nějaký, který se zamiloval do Anny a chtěl si ji namluvit, tu se nápis změnil a zněl obráceně:

?Vezmi si pannu Kateřinu a pannu Annu mi nechej!?

Když se někdo odvrátit nedal a při svém úmyslu setrval, sotva ho v domě na noc uložili, soužil jej Hincelman v temnotě strašidelně a dělal jsi z něj blázny hlomozením, rámusem a boucháním, že ho myšlenky na ženitbu rázem přešly a byl rád, když odtamtud se zdravou kůží vyváznul. Několik jich Hincelman, když byli na útěku ze zámku, z koní shazoval, že si vazy i nohy lámali a nikdo nevěděl, co se s nimi dále dělo.

Tak zůstaly ty dvě slečny neprovdány, dožily se vysokého věku a pak obě zemřely v osmi dnech po sobě.

Slečna Anna nakupuje

Jednou chtěla jedna ze slečen poslat pacholka do Rethemu, aby to i ono nakoupil. Když slečna Anna na pacholka čekala, jal se najednou v její komnatě duch jako čáp klapat zobákem a posléze řekl:

?Panno Anno, dnes budeš muset svoje věci v mlýnském příkopě hledat.?

Ona nevěděla, co to má znamenat, ale za chvíli přišel onen pacholek a vyprávěl, že za jízdy sem viděl nedaleko od cesty sedět čápa, na kterého jen tak z dlouhé chvíle vystřelil. Ale netuší, zda jej vůbec trefil, neboť čáp zůstal stát, pak se jal klapat zobákem a odkráčel pryč.

Nyní se ukázalo, že Hincelman o budoucích věcech věděl, neboť jeho předpověď se vyplnila. Ten pacholek se na těch nákupech opil a chtěl potem a prachem pokrytého koně vykoupat. Zajel tedy k mlýnskému náhonu ležícímu nedaleko od zámku. V opilosti si ovšem spletl správné místo, vjel do hloubky, spadnul z koně, protože se na něm neudržel, a bídně se utopil. A věci, které nešťastník vezl, musely být spolu s jeho mrtvolou z vody vyloveny.

Hincelman věci příští vyjevuje

Také jiným Hincelman předpověděl budoucnost a varoval je. Jednou přijel na Hudemühlen jeden plukovník, který u krále Kristiána II.dánského ve zvláštní oblibě byl, neboť mu ve válce s městem Lübeck statečné služby prokázal. Tento byl velmi dobrý střelec a velký milovník lovu, takže mnohé hodiny tím trávil, v okolo ležící lesích na jeleny a divoké svině číhal.

Když se zrovna k dalšímu lovu chystal, přišel Hincelman a řekl:

?Tomáši (tak se jmenoval), varuji tě, buď při střelbě opatrný, jinak se stane nějaké neštěstí.?

Plukovník se ničeho nebál a myslel si, že jemu se nic stát nemůže. Několik dní nato, když pronásledoval srnce, roztrhla se mu při ráně puška a urazila mu palec levé ruky. Jakmile se to stalo, objevil se u něj Hincelman a pravil:

?Vidíš, teď máš to, před čím jsem tě varoval! Kdyby ses v tomhle čase střelby zdržel, nemusela se ta nehoda stát.?

Hincelman a Falkenberg

Jednou byl na Hudemühlenu na návštěvě pán z Falkenbergu. Měl dobré a veselé srdce a jal se Hincelmana škádlit a rozličné kratochvíle mu provádět. Tohle se duchovi ovšem dlouho nezamlouvalo, projevoval značné rozhořčení a nakonec Falkenberga vyprovodil slovy:

?Falkenbergu, teď se tu výtečně bavíš na můj účet, ale počkej před Magdeburgem, tam ti čepici vykartáčují, že na svoje posměšky rázem zapomeneš!?

Šlechtic se polekal, věřil, že za těmi slovy něco vězí, hovor s Hincelmanem přerušil a brzy odjel pryč.

Nedlouho potom započalo se obléhání města Magdeburgu kurfiřtem Moritzem, v jehož vojsku byl také mezi urozenými německými knížaty onen Falkenberg. Obléhaní se statečně bránili a dnem i nocí střelbou z děl obléhající znepokojovali, a tak se událo, že tomu Falkenbergovi koule z harcovnice ustřelila čelist a on za tři dny potom tomu zranění ve velkých bolestech podlehnul.

Hincelman varuje

Jeden muž z Hudemühlenu byl jednou s jinými čeledíny a pacholky na poli a žal obilí bez toho, že by na zlé pomyslel. Tu za ním na pole přišel Hincelman a volal:

?Utíkej! Utíkej, jak nejrychleji můžeš domů! Pomoz svému nejmladšímu synovi, který zrovna tváří spadnul do ohně a brzy ti shoří!?

Muž celý vystrašený položil kosu a pospíchal domů, aby se podíval, zda Hincelman pravil pravdu. Sotva ale překročil práh domu, již mu běželi vstříc a o tom neštěstí vyprávěli. Pak také uviděl dítě, bylo na celém obličeji ošklivě popálené.

Prý si dítě vylezlo na stoličku u ohně, kde visel kotel. A když v kotli chtělo lžící šmejdit a z té stoličky se naklonilo, spadlo obličejem přímo do ohně. Avšak matka byla nablízku, běžela k němu a vyrvala chlapce plamenům, takže byl trochu popálený, ale před smrtí uchráněn.

Je to podivuhodné, že zrovna v onom okamžiku, kdy se to neštěstí stalo, ten duch to jeho otci v polích zvěstoval a jeho k záchraně nabádal.

Hincelman trestá neřestníka

Koho duch nesnášel, toho trápil nebo trestal za jeho nectnosti. Písaře na Hudemühlenu obviňoval z velké pýchy, byl k němu zlomyslný a činil mu dnem i nocí rozličné lotroviny. Jednou Hincelman velmi vesele vyprávěl, že tomu domýšlivému písaři dal pořádný pohlavek. Když se pak písaře ptali, zda u něj duch byl, on odvětil:

?Ano, on mne tuto noc tak soužil, že jsem si rady s tím nevěděl.?

Ten písař měl pletky s jednou komornou a když s ní jednou v noci v důvěrném hovoru se vynacházel a když se pak k sobě s velkou chutí měli a myslili si, že je nikdo než čtyři stěny kolem vidět nemůže, přišel onen úskočný duch, rozehnal je od sebe a toho dobrého písaře nešetrně vyhodil ven ze dveří, dokonce na něj popadnul násadu od koštěte a nandal mu takových, že na svoji lásku docela zapomněl.

Hincelman pak o tom nešťastném milenci složil posměšnou písničku, kterou si často pro obveselení prozpěvoval a se smíchem o tom rád vyprávěl všem návštěvníkům.

Hincelman léčí

Jednou byl někdo na Hudemühlenu k večeru stižen velkými bolestmi žaludku a jedna děvečka byla poslána do sklepa, aby přinesla víno, které mělo být nemocnému podáno jako lék. Když děvečka seděla před sudem a zrovna chtěla natočit víno, tu se u ní objevil duch a řekl:

?Jistě si vzpomínáš, jak jsi mne před několika dny proklínala a urážela, proto tuhle noc za trest zůstaneš sedět tady ve sklepě. S tím nemocným zle nebude, neboť v půlhodince ty bolesti přejdou a to víno, které by jsi mu přinesla, by mu bylo spíše ke škodě než k užitku. Teď zůstaň sedět, dokud ti zase neotevřu.?

Nemocný čekal dlouho, a když víno nepřicházelo, poslali dolů jinou děvečku, ale ta našla sklep pevně zavřený visacím zámkem a ta, co uvnitř seděla, jí řekla, že jí tam zavřel Hincelman. Chtěli ten sklep otevřít a děvečku pustit ven, ale k tomu zámku nemohli najít žádný klíč, ač ho pilně hledali.

Následujícího rána byl sklep otevřený a zámek i klíč ležely přede dveřmi, takže děvečka mohla vyjít. S tím nemocným se to mělo tak, jak duch pravil, po půlhodince se všechny bolesti ztratily.

Hincelman vyjednává s pánem

Pánům na Hudemühlenu se duch nikdy neukázal. Když jej prosili, jestli by se mohl ve nechat vidět své lidské podobě, odpovídal jim, že ten čas ještě nepřišel, musí čekat, dokud to nebude vhodné. Když jedné noci pán na lůžku bezesně ležel, zpozoroval nějaký šramot v koutě komnaty a domníval se, že tam musí byt Hincelman.

Řekl mu:

?Hincelmane, jsi tu? Odpověz mi!?

?Ano, to jsem já.? odvětil Hincelman: ?Co si přeješ??

Komnatu jemně prosvěcovala měsíční zář a tu se pánu zdálo, jako kdyby na tom místě, odkud přicházel hlas, viděl stín dětské postavy. Když zpozoroval, že se duch k němu má přátelsky, dal se s ním do řeči, nakonec pravil:

?Dej se mi alespoň jednou vidět a dovol mi sáhnout si na tebe.?

Ale to Hincelman nechtěl svolit.

?Tak mi alespoň podej ruku, abych poznal, zda jsi z masa a kostí jako každý jiný člověk.?

?Ne,? odvětil Hincelman: ?to ti nedovolím, ty jsi liška podšitá, chytíš mě a už mne nepustíš!?

Po dlouhém přesvědčování, když mu pán svatosvatě přísahal, že ho nechytne, nýbrž nechá hned jít, řekl Hincelman:

?Tak se dívej, tu je moje ruka!?

Když pán po ruce sáhnul, zdálo se mu, jako kdyby pocítil prsty malé dětské ručky, ale duch ji stáhnul bleskurychle zpět. Pán si dále přál, aby ho nechal sáhnout si na jeho tvář. S tím nakonec Hincelman souhlasil, a když ji pán nakonec nahmatal, přišlo mu, jakoby se zubů či bezmasé lebky dotknul, ale tvář se stáhla v mžiku zpět, takže její opravdovou podobu poznat nemohl, jen pocítil, že stejně jako ruka, byla ta tvář nelidsky studená.

Hincelman a kuchařka

Kuchařka, která se s Hincelmanem přátelila, si myslila, že ho smí požádat, co by ostatním odmítnul, neboť s ním každý den povídala, jídlem a pitím ho zaopatřovala. Když na ni přišla nyní chuť Hincelmana vidět, prosila jej ustavičně, aby jí to dovolil.

Ale on nechtěl a řekl, že k tomu ještě není čas; po uplynutí nějaké doby se nechá vidět každému. Ale tohle zdráhání její zvědavost jen umocňovalo, dotírala na něj více a více, aby se jejímu přání neodpíral.

Hincelman nakonec řekl, že bude své všetečnosti litovat, když od svého přání neupustí, ale jestli se ničeho nebojí a upustit od toho nehodlá, řekl:

?Ráno před svítáním přijď do sklepa a v každé ruce přines vědro vody, já ti tvé přání splním.?

Děvečka se zeptala:

?A k čemu tolik vody??

?To se dozvíš,? odvětil Hincelman: ?aby ti pohled na mne neuškodil.?

Druhého dne byla už za časného rána kuchařka připravena, vzala do každé ruky vědro s vodou a šla dolů do sklepa. Rozhlédla se, aniž by cokoliv spatřila, ale když sklopila oči k zemi, stala před prohlubní, kde leželo nahé, sotva tříleté dítě, v srdci mělo vraženy dva zkřížené nože a tělíčko celé zbrocené krví. Při tom pohledu se dívka vyděsila tak mnoho, že na ni přišla mdloba a bezvládně se sesunula k zemi. Tu popadnul duch vodu, kterou sebou přinesla, a chrstnul jí ji na hlavu, až k sobě zase přišla. Dívka se dívala po té puklině, ale všechno to zmizelo a slyšela Hincelmanův hlas, který k ní hovořil:

?Nyní vidíš, jak nutná byla ta voda, kdyby nebyla při ruce, bys tu v tom sklepě zemřela. Doufám, že tě chuť mě vidět nadobro již přešla.?

Potom kvůli tomu Hincelman kuchařku často škádlil a se smíchem o tom vyprávěl cizím lidem.

Hincelman si hraje

Kazatel Feldman z Eickelohe napsal ve svém dopise z 15.12.1597, že Hincelman má malé ruce zrovna jako chlapec či dívka a nechává je často vidět, jinak ale nikdo z něj nic jiného nezahlédl.

Hincelman se často zjevoval nevinným hrajícím si dětem. Farář Feldman si sám vzpomínal, že ve věku čtrnácti nebo patnácti let, když se o ducha ještě pranic nezajímal, viděl jej jednou běžet po schodišti v podobě malého chlapce.

Když se děti ze zámku sešly a hrály si spolu, objevilo se mezi nimi krásné dítě, které ostatní děti zřetelně viděly, Potom o tom vyprávěly svým rodičům, jak když byly zabrány do hry, přišlo k nim nějaké cizí dítě a hrálo si s nimi.

To potvrdila jedna děvečka, která jednou vešla do komnaty, kde si spolu hrálo čtyři nebo šest dětí a mezi nimi spatřila neznámého hocha, která měl krásnou tvářičku a dlouhé zlaté kučeravé vlasy až na ramena. Chlapec byl oblečen v červeném sametovém kabátku, a když si jej chtěla lépe prohlédnout, z tlupy dětí se ztratil a docela zmizel.

Také jednomu bláznovi, který se na zámku zdržoval a říkali mu Klaus, se nechával Hincelman vidět a prováděli spolu různé kratochvilné kousky. Když někdy nemohli blázna najít a pak se ho vyptávali, kde tak dlouho byl, odpovídal:

?Byl jsem s takovým mužíčkem a hráli jsme si spolu.?

A když se pak dále ptali, jak velký ten mužíček byl, ukazoval jim rukou velikost sotva čtyřletého dítěte

Hincelman se loučí

Když přišel čas, kdy měl Hincelman putovat o dům dál, šel k pánovi a řekl mu:

?Podívej, chci ti něco darovat, dobře to střez a nezapomeň na mne.?

S tím mu podal nejprve umně spletený asi jeden palec velký křížek. Uvnitř byl dutý a když se s ním zatřáslo, zacinkalo to v něm. Jako druhý dar věnoval Hincelman pánovi slaměný klobouk, který také vlastnoručně vyrobil. Na klobouku byly vypleteny z pestrobarevné slámy půvabné umělecké výjevy a postavy. Do třetice Hincelman pánovi daroval koženou rukavici, zdobenou podivuhodnými stvořeními z perliček.

Pak duch takto předpovídal:

?Tak dlouho, dokud tyto tři věci budou v opatrovaní tvého domu, bude tvůj rod vzkvétat a jeho štěstí neuhasne. Budou-li ale tyto dary rozděleny, ztraceny nebo promrhány, tu tvůj rod upadne a zanikne.?

A když Hincelman zpozoroval, že zámecký pán nevidí na těch věcech žádnou kromobyčejnou hodnotu, pokračoval:

?Bojím se, že ty věci nebudeš dost dobře opatrovat a necháš je sejít z rukou, proto ti radím, dej je raději svým sestrám Anně a Kateřině, ty se o ně lépe postarají.?

Zámecký pán dal tedy ty dárky svým sestrám, které je do úschovy vzaly a pečlivě opatrovaly a jen z neobyčejného přátelství je někomu ukazovaly.

Po jejich smrti je dostal bratr zpět a měl je pak až do své smrti. Po velkém přemlouvaní je jednou ukázal i faráři Feldmannovi. Když také tento pán zemřel, přešly ty podivuhodné dary spolu s jiným dědictvím na jeho jedinou dceru Adelheidu provdanou L.von H. a dlouhý čas byly v jejím držení.

Kam Hincelmanovy dary po její smrti přišly, po tom se usilovně pídil syn faráře Feldmanna. Podařilo se mu zjistit, že slaměný klobouk byl darován císaři Ferdinandovi II., která jej jako opravdu velkou pozoruhodnost opatroval.

Kožená rukavice byla toho času v úschově jednoho šlechtice. Byla krátká přesně na ruku a na zápěstí byl z perel vyšitý hlemýžď.

Kam přišel ovšem onen křížek, to se neví.

Duch odešel z Hudemühlenu dobrovolně po tom, co tu strávil čtyři roky, a to v letech 1584 ?1588. Dříve než odtud odešel, řekl, že se ještě vrátí, až tento šlechtický rod upadne a po jeho návratu zase povstane.