Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Dvě dcerky a dobrá lesní víla

(autor neznámý)

Byl jednou jeden kmotr, byla jednou jedna tetka, on byl vdovec, ona vdova, on měl dcerku, ona taky, a tak se dali dohromady, že jim spolu bude lip. Jenže jim lip nebylo, a kdyby bylo bývalo, nebylo by teď co vyprávět. Tak dobře poslouchejte!

Oboří se jednoho dne tetka na kmotra a vymýšlí si, až se práší:

?Ta Tvoje holka je drzá, lenošná a neposlušná, už si s ní nevím rady!?

Kmotr vzdychne, už dávno poznal, že proti té ženské, co si uvázal na krk, nic nezmůže, a darebná tetka si dál mele svou:

?Ať mi jde z domu! Jestli ji nevyženeš, pod jednou střechou s Tebou nezůstanu.?

Chudák kmotr to přemílal ze všech stran, ale nenašel jak z toho. I zavolal si s těžkým srdcem dcerku a povídá:

?Děvečko zlatá, Ty sama víš, jak to u nás vypadá. Jsi rozumná, k práci se umíš postavit a jsi už dost velká, aby ses o sebe dovedla postarat. Jdi, kam Tě oči povedou a nohy ponesou. Nepůjdeš-li, macecha nás oba k smrti utrápí.?

Když to dcerka vyslechla, zaplakala, pak si s pláčem raneček svázala, naposled objala tatíčka a vydala se do světa.

Šla, kam ji oči vedly a kam ji nohy nesly, až přišla ke studni a zčistajasna uslyšela:

?Panenko pěkná, běžíš kolem, běžíš, proč se nezastavíš??

?I zastavím, studničko, zastavím, když mě tak upřímně zveš,? odpověděla dcerka. ,Ale vidím, že vodu máš zkalenou. Chceš, abych Tě vyčistila od bahna??

?To udělej, panenko pěkná, to udělej, a já Ti poděkuju. Až tudy půjdeš podruhé, dám Ti čisté vody.?

Hodná dcerka ze studny vyčerpala vodu, bahna ji zbavila, vyspravila ji, jak mohla, a šla dál.

Za čásek došla k peci. Sotva se přiblížila, uslyšela:

?Panenko pěkná, běžíš kolem, běžíš, proč se nezastavíš??

?I zastavím, pícko, co bych se nezastavila. Ale vidím, že jsi celá zbědovaná. Mám Tě vymést, hlínou vymazat a oheň rozdmýchat??

?To udělej, panenko pěkná, to udělej, já se Ti odvděčím. Až tudy půjdeš podruhé, dám Ti teplého chleba.?

Dcerka se o pícku postarala, a když se v ní rozhořel oheň, šla svou cestou dál.

Za čásek došla k révovému keři a ten už zdálky na ni volal:

?Panenko pěkná, běžíš kolem, běžíš, proč se nezastavíš??

?Ráda se zastavím, milá révo, a okopu Tě a očistím od suchého listí, už to potřebuješ.?

?To udělej, panenko pěkná, to udělej, já Ti to nezapomenu. Až tudy půjdeš podruhé, dám Ti sladkých hroznů.?

Dcerka keř vinné révy pečlivě ošetřila a šla dál, kam ji nohy nesly a vedly oči. Už se schylovalo k večeru, když došla k černému lesu.

Měsíc nesvítil, tma mezi stromy houstla, že bylo sotva na krok vidět, a na děvečku padl strach. V tom mezi haluzemi prosvitlo, cesta zatočila na mýtinu, a kde se vzal tu se vzal, uprostřed mýtiny stál bílý domeček.

?Poprosím tady o nocleh,? pomyslela si dcerka, ?když mě vyženou, nestane se mi hůř, než když mě vyhnali z domova.?

Prošla voňavou zahrádkou a třikrát zaklepala na dveře bílého domku.

?Kdo to klepe na mé dveře?? ozvalo se zevnitř.

?Pocestná,? hlesla děvečka.

?Jsi-li dobrého srdce, vejdi, nejsi-li, pospíchej odtud.?

Dcerka si povzdechla:

?Jsem ubohé opuštěné děvče. Macecha mě vyhnala z domova, nemám kde hlavu složit.?

Z domku vyšla o berličce krásná paní s vlasy až na paty a usmála se:

?Hádám, že budeš hodná děvečka. Pojď dovnitř a mě se neboj. Jsem lesní víla. Za tisíc let jsem si na paloucích nohy utancovala, že mi už neslouží, a tak si tu hospodařím.?

Dcerka vstoupila do bílého domku a dobrá víla se jí zeptala:

?Nechtěla bys ke mně do služby? Jestli se práce nebojíš, jestli máš ráda všechno lesní býlí a všecičku lesní havěť, nebudeš si u mě naříkat!?

Dcerka si oddychla, že nebude muset dál nazdařbůh světem, a s radostí přijala. Víla jí ukázala světničku, kde bude bydlet, a hned jí pověděla, co bude mít na práci:

?Můj domeček musí být jako z cukru, moje kořeníčko v zahrádce nesmí mít nikdy žízeň a moji drobečkové nikdy hlad. Budeš si to pamatovat??

?Budu,? slíbila dcerka, ?to není tak těžké, abych si to nepamatovala.?

?Ať se vevnitř všechno třpytí a ať mi zahrádka na pozdrav zavoní, až se v poledne vrátím. A nezapomeň, až se slunko vyhoupne nad vrcholek téhle hrušně, uvaříš kaši z otrub, ale ať není ani moc horká, ani moc studená, a pak takhle svoláš všechny moje děti: