Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Dobrotivý Álaaddín

(autor neznámý)

Za časů dávno minulých, kdy oázy ukrývaly tajemství, a za nichž v řídkých palmových lesích a v jeskyních ukrývali se lupiči, dříve, než lidé znali to, co známo je v dnešních dobách, za časů, kdy se rozmáhalo islámské náboženství a neustále svářelo se s křesťany, za časů, kdy příběhy kolovaly z úst do úst mezi vypravěči a nebyly zaznamenány v knihách, pobýval v zemi, na jejíž obloze za noci zářily tři měsíce a spousta hvězd a kde slunce pražilo tak horce jako rozpálený oheň, jeden člověk, jenž bydlel v malém domku na kraji velkého pouštního města Bagdádu.

A tento muž jmenoval se Áladdín a skoro nikdo jej v Bagdádu neznal, i když mnoha mužům i ženám již pomohl a byl ke všem přívětivý a vlídný. Avšak příroda mu to, co mu přidala na rozvaze a chytrosti, ubrala na kráse jeho tváře, a tak byl Áladdín muž vzhledu nehezkého, měl na zádech hrb a jednu nohu kratší. Avšak jeho vlastnosti naproti tomu byly ušlechtilé a jeho mysl byla vždy čistá. A Áladdín zabýval se koránem a básněmi moudrých a často sedával nad knihami učenými a náboženskými a řešil říšské problémy. Avšak měl pouze jediného přítele a to muže, jenž bydlel v domě pouze o krok dále, než se nacházel dům Áladdínův. Jeho soused jmenoval se Dža?far, byl to dobrý muž, avšak i tvář jeho byla překrásná. Někdo by si mohl myslet, že Áladdín záviděl svému příteli, avšak nestalo se tak nikdy, neboť jeho mysl nedokázala pomyslet na závist a sama tato vlastnost se mu hnusila. Náš hrdina žil v Bagdádu za vlády chalífy Hárún ar Rašída, jehož zvěst po všech světadílech se roznesla, a jenž byl velmi šlechetný a miloval chudé a s učenci sedával a s moudrými a předobrými lidmi a s mudrci se scházíval a jeho lid si jej oblíbil a byl k němu vázán láskou, jakou si ještě nevydobyl žádný chalífa, nechať již Abul Abbás as Saffah, Abú Dža?far al Mansúr, Umar ibn an Chattáb či jiný vladař, ať již z dynastie ?abbásovské, wahhábovské či jiné. Jednoho dne seděl Áladdínnad svatou knihou koránem a přemítal o súrách jeho a zamýšlel se nad osudy lidí předchozích a bral si z nich naučení a moudrost, když tu zaslechl, kterak kolem jeho domu kdos prochází a běduje:

?Ach osude, co to činíš se mnou, proč nedáš mému tělu odpočinout a pořád mu kuješ nástrahy. Ty jsi krutější, nežli pouštní slunce, když je v největším žáru a plete lidem hlavy. Ach osude, Ty mne jednou zabiješ a já již nebudu na tomto světě, neboť i tak jsem na něm k ničemu a nehodím se do něho!? Jakmile Áladdín uslyšel tato naříkává slova, pozdvihl hlavu od svaté knihy a tyto verše přednášet se jal: Zas ku potřebě mne jest abych pomohl člověku sužovanému pomohl´od křivd a nepráví a napravil všechna bezpráví Poté sklopil hlavu a vyšel před svůj dům a uzřel tam muže, ověšeného sítěmi, přistoupil k němu a optal se jej tak laskavým a přátelským hlasem:

?Copak stalo se Ti příteli, stonáš snad, či potkalo Tě neštěstí, nebo Ti snad někdo ukřivdil.? Muž pohlédl naÁladdína a odvětil mu na jeho dotaz:

?Muži předobrý, mne stále osud stíhá a škodí mi, jako kdybych ani nebyl člověk. Slyš, že můj příběh je takovýto: Já jsem v tomto městě chudý rybář a jmenuji se ?Abdalláh, avšak Bůh ..... On jednotný, mi nepřeje a stále mi nedopřává ulovit nějakou rybu, a já nemám čím živit rodinu a ani co prodat na trhu. Nechť zhyne ten propadený Tigrid, řeka, jež měla by mi dávati potravu a namísto toho je hluchá k´mým prosbám i k mému pláči a smutku. Nechápu, proč zrovna já, člověk z města Bagdádu, musím žíti v tak nuzných poměrech a proč mne osud tak nenávidí?? Mudrc se skoro rozplakal nad vyprávěním mužovým, leč pozastavil slzy a pravil k němu hlasem rozhodným:

??Abdalláhu, já se jmenuji Áladdín a jsem na světě od toho, abych lidem jako jsi Ty pomáhal a abych se objevil vždy na místě, kde je mne třeba. A jak pravil básník ve verších svých: Lidé navzájem musí si pomáhati a kdo spolupráci se protiví ten není správným člověkem a Bohu se tak znelíbí Takto se zachovám i já. A Ty nyní pojď se mnou a následuj mne, já Tě dovedu na místo, kde se každému splní jeho touhy.?

?Půjdu s Tebou, příteli můj Áladdíne!? vzkřikl muž. Áladdín poté uchopil lampu a vyrazil s ?Abdalláhem ven z města a našlapoval ulicemi, až s ním vyšel kamsi za Bagdád do jedné nedaleké oázy, kde rostla pouze mandle, u níž se nacházel vyvěrající pramen. Áladdín nabral do rukou vodu a postříkal jí ?Abdalláha a poté utrhl jednu mandli, podal ji muži, řka:

?Příteli můj, sněz tuto mandli a přej si při jejím požívání, aby k Tobě byl osud vstřícný.? Muž od něho přijal plod, rozloupl jeho pevnou skořápku a vložil si lahodnou mandli do úst a přemýšlel a usilovně si přál, by k němu osud byl přívětivý, a aby již dopřál mu Tigrid dobrých úlovků. Ledva dojedl mandli, cítilo se jeho srdce potěšeno a podíval se na Áladdína pohledem plným díkům, usmál se na něho a chtěl cosi říci, avšak Áladdín jej pozastavil a pravil:

?Nyní se vydáme zpět k Bagdádu. Vejdeš do zahrady chalífovy, kde je dobré loviště a tam rozhodíš své sítě a uvidíš, že zajisté něčeho chytíš.? Muž mlčky přikývl, vstoupili do Bagdádu a za svitu měsíců hodil ?Abdalláh sítě do průzračné vody Tigridu. Ta počala k jeho potěšení těžknout a on ji z pomocí Áladdínovou vytáhl na břeh a nalezl ji plnou ryb. A zaradoval se, vzal ony ryby a zapomenuv na Áladdína odešel ze zahrady. Áladdín, když viděl ?Abdalláha bez díků odcházet, sklonil hlavu k zemi a tyto verše přednášet se jal: