Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Dobře tak, že je smrt na světě

(autor neznámý)

Za starých časů, když ještě pán Ježíš a svatý Petr spolu chodili po světě, přišli taky jednou navečír k jednomu kováři a prosili o nocleh. Ten kovář je hned ochotně přivítal, hodil kladivo, co v ruce držel, pod kovadlinu, a vedl je do sednice; nato pak šel a dal ustrojit dobrou večeři. A když již bylo po večeři, řekl k těm svým hostům:

?Vidím, že jste po cestě tuze ušlí a že byste si rádi odpočinuli a bylo to dnes taky parno, až se pot z čela lil! položte se spolu do mé postele a vyspěte se; já si zatím lehnu do stodoly na slámu.? Nato jim dal dobrou noc a odešel. A když bylo ráno, dal zase ustrojit snídani a potom je ještě kus cesty vyprovodil. A když se již s nimi loučil, řekl:

?Dal jsem, co jsem měl, vezměte málem zavděk!?

Tu potáhl svatý Petr po straně pána Ježíše za rukáv a pravil:

?Pane, cožpak mu za to žádnou odměnu nedáš, že je tak hodný člověk a že nás tak rád viděl??

Odpověděl mu pán Ježíš:

?Odměna tohoto světa je odměna lichá, já ale mu jinou chystám v nebesích.? Pak se obrátil k tomu kováři a pravil k němu:

?Žádej, cokoli chceš, tři prosby budou Tobě vyplněny.

Tu se ten kovář zaradoval a řekl:

?Když je tomu tak, tedy, pane, učiň, abych byl ještě sto let živ a zdráv tak jako dnes.?

I řekl jemu pán Ježíš:

?Má se Tobě stát, jak žádáš. A co chceš dále??

Kovář se rozmýšlel a řekl:

?Co mám žádat? Mně se tak na světě dobře vede; co každý den spotřebuju, svým řemeslem si vždycky vydělám. Učiň tedy, abych měl vždycky díla dosti, tak jako až potud.? I odpověděl mu pán Ježíš:

?I to se má Tobě vyplnit. A co ještě žádáš potřetí??

Tu již milý kovář nevěděl, co říci má; ale rozmysliv se, za chvíli řekl:

?Inu, když jsi, pane, tak dobrý, tedy učiň, kdo sedne na tu stolici za stolem, cos ty na ní u mě seděl, aby byl každý přimražen a nemohl z místa, až já ho propustím.?

Svatý Petr se tomu zasmál, ale pán Ježíš pravil:

?Staň se, jak jsi řekl!?

Nato se rozešli, pán Ježíš a svatý Petr šli svou cestou dále a kovář běžel s radostí domů. I stalo se mu, jak pán Ježíš přislíbil. Všichni známí okolo něho byli již pomřeli, on ale byl vždy ještě zdráv a čerstvý jako ryba, práce měl hojnost a zpíval si od rána do večera.

Ale všeho do času. Těch sto let konečně také uplynulo a smrt zaklepala na dvéře.

?Kdo to?? ozval se kovář.

?Já jsem to, smrt, již si jdu pro Tebe.?

?Pěkně vítám! To jsou k nám hosti!? řekl kovář, potutelně se usmívaje, ?jen dál, jen dál, vzácná paní! Ale buď tak dobrá, počkej jen trochu, až si tuhle ta kladiva a kleště srovnám, však jsem hned hotov. Zatím se trochu posaď tuhle na stolici; vím beztoho, že jsi ušlá a že máš po světě neustále co běhat.?

Smrt se ničeho nenadála; i nedala se dlouho pobízet a posadila se. Tu se dal kovář do hlasitého smíchu a řekl:

?Teď si tu seď a nehýbej se mi odtud, až já budu chtít!?

Smrt se počala vzpínat, rachotila hnáty a klepala dásněmi; ale nebylo nic platno, nemohla z místa a musela sedět, jako by ji byl přikoval. Kovář se smál, až se za břicho popadal, zavřel dvéře a šel po svém, jsa tomu rád, že se již nemusí smrti obávat, maje ji doma chycenou.

Zatím ale radost jeho dlouho netrvala a brzo shledal, že se zmýlil.

Měl doma pěkného krmného vepříka a chtěl si ho na to potěšení zabiti a šunky dát do komína, neboť velmi rád pěkné uzené šunky jídal. I vzal tedy sekyru a dal vepříku do hlavy ránu, až se převalil; ale zatímco se shýbal pro nůž, chtěje ho zaříznout a krev do hrnce chytit na jitrnice, tu se ten vepřík najednou zase zdvihl a chroch, chroch, chroch! pryč utíkal, a dříve nežli se ,kovář ze svého leknutí vzpamatoval, byl tentam.

?Počkej, mrcho, však já Tě zase dostanu!? pravil kovář a zatím šel do chlívka a vytáhl husu. Krmil ji již dvě neděle, na posvícení. ?Aspoň si na Tobě dnes pochutnám,? řekl sám k sobě, ?když mi ty jitrnice upláchly,? a vzav nůž, chtěl ji zaříznout. Ale kupodivu, z husy neteklo ani kapky krve, a jak jí z krku nůž vytáhl, nebylo po ráně již ani památky! V tom, co se kovář tomu tak divil, husa se mu najednou z ruky vymkla a kejha, kejha! letěla za vepřem.

To bylo kováři již trochu příliš! Tak dobře dnes pořídil, a neměl by si teď, ani na pečeni pochutnat? Nechal tedy zatím husu husou a vepře pepřem a šel do holubníku a přinesl dvě holoubata. I aby jemu ábad zase něco takového nevyvedla, vzal sekyru a usekl jim na špalku hlavy, oběma jednou ranou. ?Nu, Vy alespoň máte dost!? zabrumlal k sobě sám a hodil je na zem. Ale div divoucí! Sotvaže na zem dopadly, navlékly se hlavičky zase na krky a frr, byli holubi již taky titam. Tu se najednou kováři v hlavě zablesklo, i uhodil si pěstí do čela a řekl:

?Ó já osel! Na to jsem já nepomyslel: ono proto nemůže nic umřít, že mám já smrt chycenou!? I zakroutil nad tím hlavou a nebylo mu to tuze milé, že by již měl navždycky opustit ty pěkné šunky a jitrnice, ty chutné martinské husy i ta pečená holoubátka. Ale co dělat? Smrt propustit? To ne; ta by nejprve jemu krk zakroutila. I pomyslel si tedy, že bude teď místo masa jídat hrách a kaši a místo pečeně péci koláče, však ty jsou, když jináč není, taky dost dobré.

Nějaký čas ještě to tak dobře chodilo, dokud byly staré zásoby. Ale přišlo jaro, a tu teprve nastala pravá bída! Všichni živočichové, co jich vloni bylo, obživli z jara zase, ani jedinkého nechybělo! A k tomu narostlo takové množství mladých, až se všecko všudy hemžilo. Ptáci, myši, kobylky, brouci, žížaly a jiná havěť sežrala a zkazila všecko obilí na polích a luka byla, jako by je vypálil; stromy na zahradách stály jako metly, listí i květ ožrali motýli a housenky, nebylo možná ani jednu zabit! V jezerech a řekách bylo takové množství rybiček, žab, vodních pavouků a jiného hmyzu, že voda jimi zasmrádla a nebylo lze se jí napit; v povětří pak byla mračna komárů, much a mušek a na zemi taková síla ošklivého hmyzu, že by byly musely člověka umořit, kdyby byl mohl umřít. I chodili lidé polomrtví, jako stíny, nemohouce ani živi být, ani zahynout.

To uviděv ten kovář, jaké neštěstí svou pošetilou žádostí na světě způsobil, řekl:

?Přece to tak pánbůh dobře učinil, že je ta smrt na světě!? Šel a sám se jí poddal a ji propustil; ta ho ihned taky zadávila. A tak přišlo potom pomalu všecko zase do starého pořádku.