Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Dětské povídání

(Andersen Hans Christian)

U velkoobchodníka byla velká dětská společnost, děti bohatých rodičů a děti urozených rodičů. Velkoobchodníkovi se dobře dařilo, byl to vzdělaný muž. Složil kdysi studentské zkoušky, k tomu ho měl jeho řádný otec, který byl původně jen obchodníkem s dobytkem, ale poctivým a přičinlivým. To mu vyneslo blahobyt, v kterém pak vyrůstal velkoobchodníkův syn. Měl rozum i srdce, ale o tom se už ani tak nemluvilo jako o tom, že má hodně peněz.

Urození lidé si u něho podávali dveře, urozené krve, jak říkali o sobě jedni, i urozeného ducha, jak říkali jiní, pak ti, kterým se dostalo obojího i takoví, kdo nebyli urozeni nijak. Byla tam dětská společnost a mnoho dětského povídání, to víte, děti ? co na srdci to na jazyku. Byla tam jedna roztomilá holčička, ale náramně pyšná, to služebnictvo ji tak rozmazlilo, a ne rodiče, na to oni byli příliš rozumní. Její tatínek byl komořím a to je úžasně mnoho. To ta holčička dobře věděla.

?Narodila jsem se na zámku!? pravila. Mohla se narodit třeba také ve sklepě, stejně by za to sama nemohla. A pak vyprávěla ostatním dětem, že je ?rodilá!? a řekla, že když někdo není rodilý, nikdy z něho nic nebude. Není nic platné učit se a být sebepilnější; když nejsi rodilý, nic z tebe nebude.

?A ti, jejichž jméno končí na -sen,? pokračovala, ?ti to nikdy ve světě nikam nepřivedou! Dejte si ruce v bok a držte je hezky daleko od sebe, tyhlety -seny!? A pak si založila své roztomilé ručky se špičatými lokty v bok, aby ukázala, jak se člověk má chovat. A ty ručky byly tuze půvabné. Líbezná holčička!

Ale velkoobchodníkova dceruška se rozzlobila. Její tatínek se jmenoval Madsen a to jméno, jak věděla, končí na -sen. A tak říkala, jak nejhrději dovedla:

?Ale můj tatínek může nakoupit za sta tolarů cukrkandlu a hned jej zase zahodit. Může to udělat tvůj tatínek??

?Aťsi, ale můj tatínek,? ozvala se dceruška jednoho spisovatele, ?může dát tvého tatínka a tvého tatínka a všechny tatínky do novin! Maminka říká, že se ho všichni lidé bojí, protože můj tatínek vládne v novinách.?

A holčička se při tom nadnášela, jako by byla nějaká princezna, u které se to sluší.

Ale za pootevřenými dveřmi stál chudobný chlapec a díval se škvírou dovnitř. Chlapec nesměl ani do světnice, tak byl nuzný. Otáčel rožněm za kuchařku a dostal teď dovolení dívat se za dveřmi na ty honosné děti, které se bavily, a to pro něho bylo až až.

?Kéž bych tak byl jedním z nich,? myslil si, a když pak slyšel, co se tam povídalo, musil se z toho opravdu rmoutit. Jeho rodiče si doma nemohli dát stranou ani haléř. A neměli také peníze na to, aby si předplatili noviny, natož aby je psali. A k tomu přistupovalo to nejhorší: jméno jeho otce a tím i jeho jméno končilo dokonce na -sen! Takhle to tedy ve světě nikdy nikam nepřivede! A to je tuze smutné! Ale rodilý byl, měl za to, že je správně narozen! Jinak to nebylo ani možné.

Hle, jak tomu bylo tenkrát večer!

Uplynulo mnoho let a v těch letech se děti staly dospělými lidmi.

V městě stál nádherný dům a ten dům byl plný krásných věcí, všichni lidé jej chtěli vidět, dokonce i lidé z venkova se na něj přicházeli podívat. Které asi z těch dětí, o kterých jsme vyprávěli, by jej mohlo nazvat svým? Inu, to je přece lehké! Ne, přece jenom to není tak docela lehké. Ten dům patřil onomu malému chudému chlapci; přece jenom to někam přivedl, i když jeho jméno končilo na -sen, Thorvaldsen.

A co ony tři děti? ? Děti rodové, peněžní a duchovní pýchy, ano, jedno nemá druhému co vyčítat, stejně to jsou jen děti. ? Dobře se všechny vyvedly, byl v nich dobrý základ. A to, co si tenkrát myslily a co povídaly, bylo jenom dětské povídání.