Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Co zažil bodlák

(Andersen Hans Christian)

Kolem bohatého panského sídla se rozkládala nádherná pěstovaná zahrada se vzácnými stromy a květinami. Hosté, kteří zahradu spatřili, nevycházeli z nadšení. Také lidé z okolních obcí i venkovských měst přicházeli o nedělích a svátcích a žádali, aby se mohli na zahradu podívat, ba chodívaly tam na vycházky celé školy.

Za zahradou, u plotu vedle polní cesty, stál velký bodlák; byl tak velký, že se mohutně rozkládal do šířky a věru se mohl nazývat bodlákovým keřem. Nikdo se na něj nepodíval, až na starého osla, který tahal vozík s mlékem. Vždycky k němu natáhl krk a říkal: ?Jaký jsi krásný! Mohl bych tě sežrat!? Postroj však nebyl tak dlouhý, aby na něj dosáhl.

Na velkostatku se sešla velká společnost, šlechta z hlavního města, mladé, půvabné dívky a mezi nimi také slečna až z daleka; byla ze Skotska, urozeného rodu, bohatá pozemky i majetkem, věru nevěsta, o kterou by stálo za to se ucházet, jak povídal nejeden z mladých pánů nebo leckterá z matek.

Mládež dováděla a hrála na trávníku kroket; chodili tam mezi keři a každá dívka utrhla květinu a vstrčila ji mladému muži do knoflíkové dírky. Slečna ze Skotska se však daleko rozhlížela, dlouho si mezi květinami vybírala a žádná nebyla podle jejího vkusu. Tu pohlédla přes plot, kde stál mohutný bodlák se svými velkými fialovými květy; když ho spatřila, usmála se a poprosila hostitelova syna, aby jí jeden květ utrhl.

?To je skotská květina,? řekla; ?skví se i v našem znaku, tu mi dejte!?

A on jí přinesl nejkrásnější květ bodláku a popíchal se přitom, jako by trhal růži s keře posázeného nejostřejšími trny.

Dívka mu květ bodláku vstrčila do knoflíkové dírky a mladý muž to pokládal za velkou čest. Každý z ostatních mladých mužů by byl dal rád svoji krásnou květinu za tento květ, kterého se dotkla jemná ručka Skotky. A jestliže si připadal tak vyznamenán hostitelův syn, což teprve bodlák! Tomu bylo, jako by jej zalila rosa a ozářil sluneční paprsek.

?Jsem přece jenom něco víc, než si myslím,? řekl si v duchu. ?Patřím vlastně do zahrady a ne za plot. Na světě to je podivně rozděleno. Ale teď se dostal jeden z mých květů přes plot a dokonce do knoflíkové dírky!?

Každému poupěti, které se rozvilo v květ, vyprávěl bodlák tuto příhodu a netrvalo dlouho a bodlák se doslechl ? nikoliv od lidí nebo od švitořících ptáků, ale od samotného vzduchu, který zachycuje a do daleka šíří zvuky, ať mají původ v nejtajnějších pěšinkách zahrady, nebo v pokojích panské budovy, když jsou dveře a okna otevřené ? že mladý pán, který dostal z jemné ručky dalekého hosta bodlákový květ, získal nyní ruku Skotky i její srdce. Byl to hezký pár, dobrá partie.

?Ty jsem svedl dohromady já!? říkal si bodlák a myslil přitom na svůj květ, který se octl v knoflíkové dírce mladého muže. A každičký květ, který nyní vypučel, dovídal se od bodláku o této události.

?Jistě mě zasadí do zahrady,? myslil si bodlák. ?Snad se dostanu do těsného kořenáče, to by byla také největší pocta!?

A bodlák se touto myšlenkou zabýval tak živě, že říkal s naprostým přesvědčením: ?Dostanu se do květináče!?

Každému novému poupátku sliboval, že se také dostane do kořenáče a snad i do knoflíkové dírky, čímž by dosáhlo nejvyššího vyznamenání. Žádný z květů se však neoctl ani v květináči, natož pak v knoflíkové dírce. Dýchaly vzduch a světlo, vyhřívaly se za dne na slunci a v noci pily rosu, kvetly a přijímaly návštěvy včel a ovádů, kteří na nich hledali věno: med. A med si vzali a květ nechali květem. ?To je zlodějská čeládka!? zlobil se bodlák. ?Kdybych je jenom mohl píchnout! Ale když to nejde.?

Květy skláněly hlavu a uvadaly, stále se však objevovaly nové a nové.

?Přicházíte jako na zavolanou,? povídal bodlák. ?Čekám, že se každou chvíli octneme za plotem.?

Několik nevinných chudobek a jitrocelů naslouchalo s velkým údivem bodláku a věřilo každému jeho slovu.

Starý osel od vozu s mlékem pošilhával z cesty po kvetoucím bodláku, ale postroj byl příliš krátký, aby na něj dosáhl.

A bodlák myslil tak dlouho na skotský bodlák, do jehož rodu podle svého názoru patřil, až se nakonec domníval, že pochází ze Skotska a že se jeho rodiče dostali do skotského znaku. Byla to velká myšlenka, ale velký bodlák přece může také přijít na tak velkou myšlenku.

?Často pocházíme z velmi vznešené rodiny, ale netroufáme si tomu ani věřit,? povídala kopřiva, která rostla hned vedle bodláku. Také jako by tušila, že při správném zacházení by její vlákna mohla poskytnout nejkrásnější mušelín.

Uběhlo léto, uplynul podzim. Listí spadalo se stromů, květy svítily sytějšími barvami a méně voněly. Zahradnický pomocník zpíval v zahradě, až se to rozléhalo přes plot:

?Horem dolem, z dubna k září,

tak to běží v kalendáři!?

Malé jedličky v lese začaly soužit vánoční touhy, ale do vánoc bylo ještě daleko.

?Já tady dosud stojím,? povídal bodlák. ?Jako by si na mne nikdo nevzpomněl ? a přece jsem přispěl k dobré partii. Zasnoubili se spolu, i svatbu už měli, zrovna před týdnem. A já se nedostanu ani o krok dál, protože nemohu.?

Uběhlo ještě několik týdnů. Na keři bodláku kvetl poslední květ, velký a plný, který vyrazil blízko u kořene. Vítr ho ošlehával chladnými nárazy, jeho barvy vybledly, nádhera pominula, a objevil se na něm kalich, který připomínal postříbřenou slunečnici.

Tu přišli do zahrady oba mladí lidé, nyní manželé. Kráčeli podle plotu a mladá paní se podívala přes plot.

?Velký bodlák tu ještě stojí,? povídala. ?Teď na něm už není ani jediný květ!?

?Ale ano, ještě tu straší zbytek posledního!? řekl její manžel a ukázal na stříbřitý kalich, který vypadal sám nyní jako květina.

?Jak je krásný!? zvolala paní. ?Takové květy bychom si měli dát vyřezat do rámu, ve kterém je náš svatební obraz!?

A mladý muž musil zase přes plot a utrhnout kalich bodláku. Bodlák ho píchl do prstu, protože o něm přece řekl, že tam ?straší?. Dostal se do zahrady, na velkostatek a do sálu, kde byl obraz mladých manželů. Ženich tam byl vypodobněn s květem bodláku v knoflíkové dírce. Hovořilo se o něm a hovořilo se také o kalichu, který mladí manželé s sebou přinesli, o posledním, nyní už stříbřitém květu bodláku, podle kterého měl být ozdoben řezbou rám.

A vítr roznesl tyto řeči široko po kraji.

?Co tak někdo zažije!? povídal bodlák. ?Můj prvorozenec se dostal do knoflíkové dírky, nejmladší dítě přijde na rám! Kampak se asi dostanu já??

A na cestě stál osel a pošilhával po bodláku.

?Pojď ke mně, ty můj lahodný poklade! Já za tebou nemohu přijít, mám příliš krátký postroj.?

Bodlák však neodpovídal, byl stále víc a víc zamyšlen; a přemýšlel a přemýšlel až do vánoc, kdy myšlenka vydala svůj květ.

?Když jsou děti zaopatřeny a v teple, smíří se už rodiče s tím, že stojí venku za plotem!?

?To je myšlenka, která slouží ke cti!? povídal sluneční paprsek. ?Vám se také dostane dobrého místa!?

?V kořenáči, nebo za rámem?? tázal se bodlák.

?V pohádce,? odvětil sluneční paprsek.

A tady ji máte!