Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Čert a Káča z divadla

(autor neznámý)

Za starých časů chodívali čerti na svět in persona, to znamená osobně. Tehdy si lidé nikdy nebyli jistí, když někoho potkali v lese, zdali to byl kmotr z Hejhálova nebo přestrojený čert. Takový čert dostal příkaz od svého nejvyššího pána Lucifera, sebral se a hajdy na svět. Přijal podobu třeba mysliveckého mládence a nic na něm nebylo divného. Jen bystřejší oči poznaly, že tu něco není v pořádku. Měl oči příliš černé, leskly se mu jako uhly, k tomu havraní vlasy a trochu napadal na tu nohu, kde jinak mívá kopyto, rozumí se bez podkovy, protože čert přece není kůň.

Zrovna takhle to udělal čert Marbuel, když se musel vypravit do Kotrmelcova. Tam totiž měli náramně vypečeného správce a ještě povedenější paní kněžnu. Bylo to ještě v časech roboty a venkovský lid se dřel na svou kněžnu a její služebnictvo až až. Ke všemu si správce vymýšlel kdeco, jak by jim tu robotu omastil. Pronásledoval je pro maličkosti, nadával jim, huboval je a přitěžoval jim, kde mohl. Kněžně bylo jedno, co se na jejím panství děje. Jen když z toho plynuly peníze, aby měla na rozmařilý život. Však také dovedla rozhazovat, jako když vítr rozfukuje peříčka pampelišek. Pořádala hostiny, kupovala kdejaké vzácnosti i tretky, držela služebnictva třikrát tolik, než bylo třeba, zkrátka si počínala tak, že si toho už dávno povšimli i v pekle. Sám Lucifer poručil, aby byla zapsána do pekelné kartotéky a čerti psali na její kartičku, co zas nového vyvedla. Lucifer už s kněžnou napevno počítal. Tucet čertisek už leštilo a dávalo do pořádku kotel, o kterém čerti říkali že je pro lepší lidi, protože na něm byl vytepaný znak, vidle a pohrabáč. Vidlemi totiž čerti nabírají hříšníky a pohrabáčem prohrabávají pod kotlem řeřavé uhlí, aby se hříšník vařil stejnoměrně. Kteréhosi dne či noci, v pekle totiž nepoznají, kdy je noc a kdy je den, si zavolal Lucifer čerta Marbuela a poručil mu:

?Koukej, usmrkanče Marbueli, mazat na svět!? V pekle se totiž čerti spolu nemazlí. Nemazlí se ovšem ani s hříšníky. A Lucifer pokračoval:

?A alou na svět, Marbueli smrdutý! Vezmi si mapu, ať někde nepadneš do hnojůvky nebo nevlítneš do kostela, a ve vhodném přestrojení zajdi do Kotrmelcova. Tam je kněžna, s kterou už tady napevno počítáme. A má správce, kterému teď taky založíme kartičku, protože zraje pro peklo. Tvým úkolem je zjistit, kdy bude čas si kněžnu odnést. Zapiš si to za ty svoje netopýří uši a už ať Tě nevidím, ropucho!?

Marbuel třikrát olízl zem před svým pánem a vypravil se do Kotrmelcova. Samozřejmě měl podobu, která ho činila od lidí téměř nerozeznatelným. Vypadal jako myslivec.

V Kotrmelcově zrovna seděli v hospodě a radovali se, protože slavili posvícení. Bylo léto, vzduch voněl jako med a byl vlahý jako po dešti a muzika se činila, až se z ní lilo. A tančilo se ostošest.

Mezi veselícími se venkovany byl i ovčák Jirka, který si dnes přihnul víc, než byla jeho míra. Zapíjel své trudné živobytí v kněžniných službách, kde si ho bral správce na paškál pro každou hloupost a sekýroval ho, jak se dalo.

?Tak ještě poslední doušek, kamarádi,? říkal Jirka a přihýbal si naposled ze džbánku. ?Čeká mě práce v chlévě a pan správce po mně pase. Div že jsem nemusel hnát na pastvu i dneska, o posvícení! Teď už jistě číhá u okna, aby mě natrefil, až se budu vracet.?

?Čert aby ho vzal!? odplivli si chasníci. ?Však nám dovede správce zatopit.?

?A kněžnu si může čert vzít taky,? řekl někdo a zdvihl džbánek. ?Škoda jen, že žádné peklo není. Jinak by už musel být nějaký čert na cestě sem.?

Jirka položil na stůl peníz.

?Poslední ušetřený zlaťák,? řekl, ?ale bude Váš, páni muzikanti. Jenom mě musíte aspoň tři doprovodit domů a hrát mi celou cestu.?

Muzikanti poslechli. Ferda s houslemi, Toník s klarinetem a Pepek s trubkou obklopili Jirku a hodlali vyrazit, když vešla do hospody Káča se svou matkou.

Kdo byla Káča, věděl v Kotrmelcově každý. A každý se jí více nebo méně škodolibě posmíval. Ne že by byla špatná, ale byla hubatá, že by umluvila i chcíplého psa. Huba jí jela jako šlejfířovi. Ošklivá ani nebyla, jen tak trochu baculatá a nakynutá, chudá také ne, ale ten její jazyk jí všecko kazil. Svou repetilkou brzo odehnala každého mládence, když snad se některý začal kolem ní točit. Všechno vypadalo, že už Káča zůstane na ocet. To ji zlobilo a byla kvůli tomu ještě hubatější, a tak to šlo kolem dokola.

?Ta má jazyk jako kosu,? říkal o ní výměnkář podšitý, ?že by s ním mohla sekat suchou trávu v pravé poledne.?

Káča vstoupila a rozhlížela se. Když uviděla ovčáka, rozesmála se jako lívanec a hrnula se k němu:

?To je náhodička, Jirko,? hlaholila, ?to si se mnou skočíš, viď??

?Už jsem na odchodu,? vymlouval se Jirka a honem kýval na své tři muzikanty. Ti spustili a Jirka se s nimi vynesl z hospody na vratkých nohou.

?Nech ho, žebrotu,? ušklíbla se za ním Káčina máma, ?beztak z něho čpí jako ze sudu. Tady máš tanečníků, že si vybereš, jak budeš chtít.?

Káča chtěla, jenže oni nechtěli. Každý se jí vyhýbal jako čert kříži. A tak Káča seděla v koutě s mámou na lavici a podobala se rybáři, který ne a ne něco ulovit.

?Tomáši! Vašku! Lojzo!? pokřikovala Káča na chasníky, když se míhali kolem se svými tanečnicemi. ?Pusť tu holku a zkus to se mnou! No tak, chlapci, necháte Káču sedět??

Všichni se jí smáli a její matka se tvářila jako sůva.

?Já Ti to říkala,? obrátila se vztekle na Káču, ?jen ostuda z toho pojde. Pro tu Tvou hubu nevymáchanou se Ti každý vyhne na sto honů. Co jen si s Tebou doma počnu??

?Do svatby to vydržíš, mámo, a po svatbě budeš mít ode mne pokoj,? těšila ji Káča.

?Kdo by si Tě vzal?? lamentovala máma. ?Ani tančit s Tebou nikdo nechce.?

?Že nechce?? dupla Káča a založila si ruce v bok. ?To bych se na to podívala! Jako že jsem Káča, budu dnes tančit, i kdybych měla tančit s čertem!?

Sousedky to zaslechly a daly se do smíchu.

?Slyšely jste? Káča chce tančit s čertem! S kým jiným??

Ale přestaly se smát a otočily se ke dveřím. Do hospody vstoupil člověk, kterého tu dosud nikdo nevídal. Byl oděn jako knížecí myslivec do zelené kamizoly, na klobouku měl sojčí pírko, tvář měl snědou jako cikán, vlasy jako havran a obočí jako dvě černá hnízda. Oči mu planuly jako uhly a na pravou nohu trochu napadal.

Všichni ztichli a zbylí muzikanti přestali hrát. Neznámý pozdravil:

?Dobrý večer, sousedé, jsem tu správně v Kotrmelcově?? A pokračoval:

?Máte tady zámek, pravda? A správce? Je na Vás slušný??

?Tak slušný, že by z nás sedřel kůži zaživa,? odpovídali. ?Čert aby ho vzal!?

?To mu paní kněžna trpí?? vyzvídal neznámý.

?Ta je sama ještě horší!? láteřili. ?Správce je za osmnáct a kněžna bez dvou za dvacet.? Ale tu se zarazili. Starý Hejbal dokonce řekl:

?A víme My, co Vy jste zač? Neposlala Vás snad paní kněžna na výzvědy??

?Nebojte se,? smál se neznámý. ?Když budu vyzvídat, tak spíš u kněžny než u Vás. Až mě poznáte, budete mi věřit. Doufám, že některé z Vás brzy pohostím na svém sídle. Posadím Vás k ohni a vyčastuji. Ale protože jsem tady, dám aspoň k lepšímu soudek pro všechny. Hospodo, noste na stůl!?

?Sláva!? zaburácelo nadšení mládeže i starých kmotrů a muzika spustila tuš. Za chvíli se pěnil před každým čerstvý džbánek.

Neznámý se spokojeně rozhlížel.

?Ten by se hodil k Tobě,? pošeptala matka Káče. ?A dokonce se sem dívá.?

Káča se na něho usmála. Neznámý se prodral mezi tanečníky a poprosil:

?Smím si přisednout? Vidím, že tu máte místo.?

Matka šťouchla Káču loktem.

?Hleď si ho, holka,? zašeptala.

?To se ví,? zahlaholila Káča, ?místa je tu dost. Jen nezamažte lavici, bůhví, kde jste po všech čertech chodil.?

Neznámý se neurazil.

?Přijel jsem vozem,? zasmál se, ?a dobře jsem se okartáčoval, nemusíte se bát, že se smolou přilepím na dřevo. Napijte se se mnou na zdraví, krásná slečno,? a přistrkoval Káče džbánek. ?A Vy, paní matko, s námi,? přistrčil džbánek i matce. ?Máte radost z nevěsty, co??

?Radost starost,? zamumlala matka a radši se hodně napila.

Káče se za chvíli pití vrazilo do hlavy. Začala se smát a jazyk se jí rozvázal víc než jindy.

?Až na dno!? pobízel ji neznámý myslivec k pití.

A Káča pila, smála se, brebentila.

?A co takhle mě vzít do kola, panáčku?? dostala nakonec chuť si zatančit. ?Už tu sedím hodinu a nikdo se mi tu nelíbí. Ta vesnická chamraď se umí motat mezi bramborama, ale tančit, to ne. To Vy jste jiná klasa, že? Tak bude to??

Sama se zvedla, popadla myslivce za ruku a vrhla se s ním do kola.

Myslivec uměl tančit. Dupal pravou nohou, až to dunělo, a roztáčel Káču, až ztrácela dech. Smála se a pokřikovala na chasníky:

?Čubrníte, mládenci, co? Hujá, toč se, světe! Ejchuchů!? A točila se jako kulový blesk a ostatní ustávali tančit, aby o ně nenarazila.

?Hú!? zastavila se konečně. ?Už nemůžu dál. Jsem celá zchvácená. Vy jste mi ale dal, mysliveckej. Do smrti bych chtěla tančit jen s Vámi.?

?Platí!? zasmál se myslivec. ?Ale musíte jít se mnou.?

?To myslíte vážně?? otevřela Káča údivem pusu, že takový pán by si ji vzal s sebou. ?A kam??

?Na mé statky,? řekl myslivec.

?A co naše chalupa?? namítla Káča.

?Tu Vám nikdo neukradne. Necháte tam matku a když bude třeba, vždycky můžete zaskočit a pomoci jí.?

?To si musím rozvážit,? utřela si Káča pot s čela. Bylo toho opravdu moc. Byla zvyklá na samou smůlu a teď najednou takové štěstí.

Pozornost hospody se obrátila ke dveřím, kterými se vracel ovčák Jirka. Ale jak odcházel vesele a kurážně, tak byl nyní skleslý a zarmoucený.

?Správce mě vyhnal,? stěžoval si. ?Koukal na mne z okna, když mě provázeli muzikanti, a celý rudý vztekem mi vyběhl naproti. Křičel na mne, jestli si tu muziku vedu do chléva k ovcím a že prý mi sám zahraje skočnou, že na to nezapomenu. A chtěl mě lísknout lískovkou, ale já mu ji vyrval, zlomil na dva kusy a hodil mu ji pod nohy. A on se na mne rozkřikl, ať jdu k čertu!?

?Hahaha!? zasmál se neznámý myslivec, zatímco ostatním bylo Jirky líto.

?Ten tu prve nebyl?? divil se Jirka.

?Za to jsem tady teď,? zdvihl neznámý džbánek. ?Na zdraví, odvážný mládenče. A k tomu čertu půjdete nebo ne??

?Na zdraví,? zvedl i Jirka džbánek. ?K čertu asi hned tak nepůjdu, spíš půjdu světem o žebrácké holi.?

?Čertovský chlapík,? pochválil ho neznámý a obrátil se ke Káče. ?A co vy? Už jste to rozvážila??

?Když nevím, kde bydlíte,? zdráhala se Káča.

?Kousek cesty, ale když pojedeme rychle, jsme tam za chvíli,? vysvětloval myslivec. ?Leckdo, kdo nás chtěl navštívit, byl u nás tak brzy, že tím sám byl překvapen. A u nás se Vám bude líbit. Mám nádherný zámek, celý červený, ve dne v noci vytápěný, a kdo tam jednou přišel, už se nikdy nevrátil zpátky. A přitom je tam pod kotli oheň ve dne v noci a našinec nevychází ze zábavy. Spousta sluhů v červených livrejích je pořád k službám.?

?To musíte být bohatý pán,? žasla Káča. ?Tak já bych šla s Vámi.?

?Kolegové mi budou závidět, jak krásnou dívčinu si vedu.? lichotil jí myslivec. ?Opravdu chcete??

?Jo. A hned,? řekla rezolutně Káča.

Myslivec ji popadl za ruku, dupl, a zasmál se, až každého zamrazilo. Jak dupl, otevřela se v podlaze díra, vyšlehl oheň a Káča s čertem se v mžiku propadli do země. Jen díra zůstala a vanulo z ní sirným puchem.

V hospodě nastal zmatek.

?Čert si ji vzal!? volali. ?Chtěla s ním tančit!? A jeden přes druhého tvrdili, že to věděli. ?Ještě že nás nevzal s sebou,? strachovali se.

?Měl si vzít radši správce,? mávl rukou ovčák Jirka. ?Nebo mě. Beztak mě správce posílal k němu.?

?Počkej, Jirko, pozor,? varovali ho, když viděli, že je blízko u díry v podlaze.

?Jen mě nechte,? odpověděl. ?Kudy čert, tudy můžu taky.? A obrátil se ke Káčině matce, která lomila nad dcerou rukama. ?Aspoň uvidím, paňmáno, co Káča v pekle dělá. A přivedu Vám ji zpátky nebo tam zůstanu s ní navěky.?

Skočil do díry a propadl se do země stejně jako předtím ti dva.