Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Čarostřelec

(autor neznámý)

Za doby, kdy ještě lidi věřili v kouzla a čarodějnice a kdy nejedna pověra strašila mezi venkovany i v městech a kdy se našli všelijací, kteří připravovali kouzelné masti nebo vymýšleli různé způsoby očarování, stala se divná příhoda. Stala i nestala, co na tom záleží, ale jisto je, že se o ní dlouho vyprávělo.

Před několika staletími žil v šumavských hvozdech knížecí polesný Kuno a vedle lovu byla jeho největší radostí sličná dcera Agáta, která už pomýšlela na svatbu. Ženich patřil do rodiny už svým povoláním, protože byl mysliveckým mládencem a polesnému Kunovi se zamlouval zvlášť proto, že byl výtečným střelcem. Max, jak se ten mládenec jmenoval, měl nejen získat Agátinu ruku, ale měl se stát i nástupcem polesného Kuny. Zdálo se, že všecko dopadne tak, jak všichni očekávali, ale události se vyvinuly jinak.

Začalo to tím, že měl Max, jindy tak výborný střelec, zčista jasna náramnou a stálou smůlu ve střelbě. Ať mířil, jak mířil, každá jeho rána se minula cílem. Zprvu to tajil, protože se za to styděl. Pak se svěřil svému kolegovi, také mysliveckému mládenci, ale Kašpar, tak se jmenoval, mu nedal žádnou útěchu.

?Inu, kamaráde, už je to tak, jednou za čas každého člověka potká nějaká smůla. Já to poznal také. Myslel jsem si na Agátu a najednou jsi přišel Ty a já měl po nadějích. Mě nechtěla ani vidět a do Tebe byla blázen. Co jsem měl dělat? Stisknout zuby a čekat, až mé trápení přejde.?

Říkal to tak, jako by měl z Maxovy smůly radost.

?To dělám, Kašpare,? stěžoval si Max, ?ale ono to nechce přejít. Celá má budoucnost závisí na mém střeleckém štěstí.?

?Možná, že Ti někdo očaroval pušku,? řekl Kašpar podivným hlasem.

?Víš přece, že se mám stát nástupcem polesného,? naříkal Max a nepovšiml si, jak Kašparovi svítily oči.

?To je na jednoho skoro moc štěstí najednou,? zamumlal Kašpar.

?Když neprokáži svou střeleckou zdatnost zkušební ranou, nedá mi starý Kuno Agátu a co bude ze mně?? hořekoval Max dále, jako by čekal, že mu kamarád zázrakem pomůže.

?Ptal se někdo, co bude ze mne?? ušklíbl se Kašpar. Snažil se, aby vypadal, že Maxe lituje, ale v temných očích mu zářilo světélko uspokojení.

?Byl by to pro mne konec všeho, lásky, povolání a snad i života,? vzdychl smutně Max. Kašpar mu poklepal na rameno:

?Budu přemýšlet o tom, jak Ti pomoci z bryndy,? řekl, ?snad se na něco přijde.? A nechal Maxe, aby se sám trýznil smutnými myšlenkami.

Ale smůla se na Maxe lepit nepřestala. Naopak.

Už se o tom šuškalo veřejně, že se určený nástupce polesného netrefí ani na dvacet kroků. A kruh nezdarů se kolem Maxe stahoval stále úžeji.

O výročních závodech ve střelbě, kde měl Max ukázat před sedláky svou zdatnost, hanebně selhal. Střílelo se do terče na vysoké tyči před očima spousty diváků. Max se míjel cíle, jako kdyby vítězstvím bylo netrefit se místo trefit. A hvězdu s tyče sestřelil mladý selský chlapík Kilián. Posměváčkům to poskytlo příležitost vysmívat se Maxovi za jeho zády i otevřeně do očí. Myslivecký mládenec, jak se slušelo, měl přece střílet lip než obyčejný sedlák. Vtipy na Maxe jen pršely. A sám Kilián ho neušetřil posměchu. Postavil se před ním a zašklebil se mu do tváře. A hodně nahlas, aby to všichni slyšeli, řekl:

?Vidí pán krále střelců? To by chtělo, aby se přede mnou smeklo, he??

Smích ostatních byl ozvěnou jeho slov.

?Všechna sláva patří mně, to snad pán uzná? Nebo mě ani nevidí, jak má špatnou mušku, he?? pokračoval Kilián.

Max poodešel stranou. Posměch ho šlehal jako bič. Ale Kilián mu nedal pokoj. Zatahal Maxe za rukáv:

?Nechce to pán zkusit znova? Nebo až příště, he??

Max se neudržel, prudce se otočil a popadl Kiliána za ramena. A bylo by to s posměváčkem špatně dopadlo, neobjevit se právě starý polesný Kuno v doprovodu Kašpara a ostatních mysliveckých mládenců.

?Co se tu děje?? zahřměl. ?Ubližuje tu někdo mému mládenci??

Max sklopil hlavu. Ale Kilián posměšným hlasem, i když na oko uctivě, vysvětloval:

?Nic ve zlém, pane polesný. Někdo se jen zlobí na ty druhé místo na sebe. Když přece je někdo mysliveckým mládencem a pořád chybuje v střelbě, trochu posměchu přece musí zkusit ne??

?Co to znamená, Maxi?? obrátil se polesný na nešťastného střelce.

?Kilián má pravdu,? řekl Max. ?Netrefil jsem ani jednou.?

?Ty, Maxi?? žasl polesný. ?Takový vyhlášený střelec? Co je to s Tebou? Už čtyři týdny jsi neulovil ani pírko a teď dokonce veřejná ostuda??

?Někdo mu očaroval pušku,? vmísil se Kašpar. ?Ať se postaví o půlnoci na křižovatku, udělá kolem sebe krvavým tesákem kruh a vzývá ..... ?

?Mlč!? okřikl ho polesný. ?Ty máš nejmíň co radit. Sobě neporadíš, i když jsi trestuhodný pijan a karbaník a s nikým se nesneseš. Buď rád, že Tě namístě nepropustím z knížecí služby.?

Kašpar vrhl na Maxe nenávistný pohled, jako by on byl příčinou toho, že ho polesný pokáral, ale mlčel.

Polesný se obrátil na Maxe a vlídnějším hlasem řekl:

?A Ty se vzchop, Maxi. Zítra je rozhodující den. Budeš střílet před knížetem svou zkušební ránu a kdybys neobstál, rozluč se se službou i s Agátou. Jsem Ti nakloněn, ale nemohu střílet za Tebe.?

Obrátil se a odešel. Max zůstal stát v zoufalých myšlenkách. Neobstojí-li zítra při zkušební ráně, je s ním konec.

Byla to pradávná tradice. Kunův prapraděd, který byl kdysi osobním myslivcem knížete, spatřil jednou při honbě žalostnou podívanou. Psi s divokým štěkotem pronásledovali jelena. Ale na jelenu bylo něco nezvyklého. Na hřbetě unášel provazy přivázaného pytláka, jemuž to bylo trestem za pytlačení. Pádil s nešťastníkem na hřbetě lesem a drsné větve lesních velikánů a trnité houštiny zraňovaly provinilce, kterému hrozila jistá smrt. Kníže viděl takovou věc poprvé. A protože měl dobré srdce, slitoval se a chtěl nešťastnému pytlákovi pomoci. Vybídl svého myslivce, ať zkusí zastřelit jelena v prudkém běhu, ale tak, aby neublížil pytlákovi, dost už vytrestanému. Byl to přetěžký úkol, zastřelit zvíře a nezasáhnout člověka. Ale Kunův prapraděd neváhal. Přiložil pušku k líci a střelil. Měl štěstí, jelen se po několika skocích svalil a pytlák zůstal naživu. Za tu mistrovskou ránu dostal střelec od knížete starý lovecký zámeček a úřad polesného, který měl v jeho rodě přecházet s otce na syna. Všichni knížecí polesní byli potom z rodu Kunů. Jenže mezi lidmi se začalo šeptat, že prý to nebylo možné, aby někdo dovedl takhle střílet, že v tom muselo být nějaké kouzlo a že takový střelec musí být spřažen s nečistými silami. Při nejmenším prý musel mít očarovanou kouli. A říkalo se, že v takových případech dává ďábel člověku, který se mu zaslíbil, sedm očarovaných kulí. šesti může člověk trefit, co je mu libo, ale u sedmé, ta patří ďáblovi, určí pán pekel, koho kule trefí. Kníže chtěl těm povídačkám čelit a ustanovil proto, že k dosažení úřadu polesného nestačí být z rodu Kunů, ale že je třeba také důkaz střeleckého mistrovství, takzvaná zkušební rána, kterou střelec před knížetem dokazoval, že umí bezpečně zasáhnout určený cíl. Ta tradice se udržela dodnes, i když se už nejednalo jen o Kunův rod, jako třeba v Maxově případě. Podmínku zkušební rány musel Max splnit také. A dokonce zítra. Polesný Kuno, milovaná Agáta, i sám kníže očekávali, že Max ve zkoušce obstojí, vždyť měl do nedávna pověst jedinečného střelce. Posměváčkové a závistníci by měli radost z jeho neúspěchu. Ale co by řekla Agáta, kdyby sešlo se sňatku?

Max se opřel o strom, jak se cítil slabý. Nevěděl, jak dnes dojde domů a co bude dělat. A byl by tak zůstal stát až do noci, nevyrušit ho něčí hlas. Byl to Kašpar, který se k němu vrátil.

?To jsi Ty?? zamrzel se Max. Kašpar byl poslední, kdo ho mohl utěšit. Vždyť už od něho slyšel, jaké rady mu dává.

?Ano, já,? řekl Kašpar a rozhlédl se, zda je nikdo nepozoruje. ?Vracím se, protože mě uráží, jak se Ti ta selská chamraď smála. A mám nápad.?

?Chceš-li mě posílat o půlnoci na křižovatku, abych vzýval nečisté duchy, o takovou radu nestojím, Kašpare.?

?Jen počkej,? uklidňoval ho Kašpar, ?napřed si k tomu sedneme a pak si promluvíme.?

Odtáhl Maxe k hospodě a usedl s ním za stůl na lavici. Poručil džbánky, na křídu, jak vyšlo najevo, což znamenalo na dluh. A potom si s Maxem přiťukl a pokračoval.

?Chci Ti pomoci, Maxi, a proto nebudu mluvit oklikou. Dnešní noc je jako stvořená ..... ?

?..... k čarování!? vybuchl Max. ?Ne, s tím u mne nepořídíš.?

?Proč to tak nazývat?? bránil se Kašpar. ?To není čarování, ale stará lovecká praktika. Vím to od jednoho starého myslivce a věř, že bys nebyl první, kdo si tak trochu vypomůže, když mu neslouží muška.?

Max se zdráhal, ale když ho Kašpar neustále nutil pít a stále do něho hučel, nakonec mu popřál sluchu. A Kašpar říkal už bez obalu:

?Dopomůžu Ti k šťastné ráně, která zajistí Tobě i Agátě štěstí na celý život. Nestojí to za trochu sebezapření??

Max mlčel.

?Na zdraví polesného!? nutil ho Kašpar pít. A když se napili: ?Na zdraví knížete!? A do třetice: ?Na zdraví Agáty!? Maxovi už začínalo být všechno jedno.

?Dobrá,? řekl nakonec, ?nic jiného mi nezbývá. Poslechnu Tě.?

?Napřed Tě přesvědčím, Maxi,? řekl Kašpar. ?Tu máš mou pušku a střel, jen tak do vzduchu, někam hodně vysoko a o ostatní se nestarej. No, jen se neboj.? A vtiskl Maxovi svou pušku do rukou a zavedl ho kousek do lesa. Max poslušně dělal, co mu Kašpar říkal. Zahřměla rána a oba čekali. Po několika vteřinách to nad jejich hlavami zašustělo a Maxovi k nohám spadl veliký orel.

?To byla trefa!? zasmál se Kašpar, zatímco Max nechápal, jak je to možné. Vždyť vůbec nemířil, a jen tak naslepo stiskl spoušť. ?Tu máš,? vytrhl Kašpar orlí péro a zastrčil je Maxovi za klobouk. ?Teď mi už budeš věřit.?

?Tvá puška byla ..... očarovaná?? zeptal se Max Kašpara.

?Nač říkat očarovaná?? vykrucoval se Kašpar. ?Udělal jsem jen, co radí zkušení myslivci a účinkovalo to. Ubylo mne snad proto??

?Ale Tvá duše ..... ? namítal Max.

?Co si počneš s duší, když ztratíš Agátu a nebudeš polesným?? osopil se Kašpar. ?Do smrti je daleko a leccos se dá odčinit.?

Max ho popadl za ramena.

?Odkud máš tu kouli? Ta není koupená, nelži!?

?Odlil jsem ji sám,? přiznal Kašpar. ?A co má být? Nestojí ta námaha za výsledky??

Max ho pustil. Už mu bylo všechno jedno. V duchu viděl zítřejší zkoušku a když si představil, jak by vypadala Agáta při jeho neúspěchu, byl ochoten udělat cokoli.

?Máš takových kulí ještě víc?? Doufal, že mu přítel snad ještě nějakou dá.

?Ta byla poslední, ?zklamal ho Kašpar a pomalu řekl: ?Ale můžeš si opatřit stejné a dnešní noc je k tomu příhodná.?

?Dobrá,? souhlasil Max. ?Řekni, co mám dělat.?

?Dnes o půlnoci přijď do Vlčího dolu.?

?Tam?? ulekl se Max. Bylo to místo opředené nejděsivějšími pověstmi. ?Říká se, že tam začíná peklo.?

?Pouhé žvásty! Přijď tam a já Ti pomohu o půlnoci odlít kouzelné kule.?

?Uděláš to sám,? žádal Max.

?Tak je odliji za Tebe,? souhlasil Kašpar, ?abys viděl, že jsem Tvůj přítel. Ale musíš být při tom. Nebo snad nemáš odvahu??

?Já že nemám odvahu?? osopil se na něho Max. ?Ani ďábla se nebojím.?

?Výborně,? ušklíbl se Kašpar. ?Toho bude zapotřebí. Ostatně nestojí to za to, za chvilku styku s peklem, získat si ráj na celý život??

?Ty sám jsi ďábel,? procedil Max mezi zuby. ?Ale souhlasím. Čekej mě o půlnoci ve Vlčím dole.?

Rozešli se, ani si nepodali ruce.

Na kraj padal soumrak.

V bývalém knížecím zámečku, nyní myslivně a obydlí polesného, panoval zvláštní neklid.

I Agáta si v duchu přebírala své myšlenky. Zítřejším dnem se tu mělo mnoho změnit. K dobrému nebo k zlému? ptala se Agáta sama sebe a neodvažovala se s určitostí odpovědět. Nebylo tak jisté, že Max zítra při zkušební ráně obstojí. Ta podivná smůla, která ho pronásledovala už pár týdnů, nevěstila nic dobrého. Dopadne-li všechno dobře, vezme si Max Agátu za ženu a sám se stane polesným. A kolovrátek, který tu stojí v koutě, se bude vesele točit a za zimních večerů zpívat své staré zkazky. A bílé šaty, které tu už leží připraveny na zítřejší slavnostní den, budou bělostným pozdravem na společnou životní cestu dvou milujících se mladých srdcí. Lampa, která tu hoří, bude hořet i v budoucnosti po všechny večery, kdy mladí manželé zasednou po celodenní práci za stůl. Ale co když to nedopadne dobře? Ulekla se. Ani pomyslit na to nechtěla. Strašilo ji i zlé znamení. Právě dnes večer spadl se stěny obraz, který ve zlatém rámu představoval prapraděda Kunovic rodu, toho, který mistrovským zastřelením jelena založil slávu rodu. Nikdo se nepamatoval, že by těžký obraz na silné skobě někdy spadl se zdi.

Anička, ten diblík a všetečka, která si nevidí na jazyk, to hned prohlásila za špatné znamení. Jenže sama tomu nevěřila a dělala si jen tak žerty z padajících obrazů. Právě přišla s kladivem a novou skobou a zatloukala ji do zdi.

?Teď zas bude prapradědeček nějaké to století pevně viset na zdi,? švitořila, ?ale jestli má ve zvyku padat se skoby před každou svatbou, tak si počká, já se hned tak nevdám. A když, tak ne tady, protože mám myslivců po krk. To radši takhle cukráře nebo řezníka, to jsou lepší řemesla a může se bydlet v městě.?

?Tobě je do smíchu, Aničko,? povzdechla si Agáta, ?ale já pořád cítím takovou úzkost. A Max nejde a nejde, kde jenom vězí??

?Ty máš strach, milá Agáto?? tvářila se Anička překvapeně. ?A tos byla včera u poustevníka v lesní sluji? Ten přece ví, co se stane nebo nestane a nic Ti neříkal.?

?Mluvil jen o nějakém nebezpečí,? řekla Agáta, ?které prý mě čeká, ale nezahubí. Prý měl o mně sen. A teď ten spadlý obraz, to také nevěstí nic dobrého. Ne, Aničko, nemám důvod se smát.?

?Daroval Ti přece svěcené růže,? připomínala jí Anička. ?A ty Tě budou chránit.?

?To je má největší naděje,? přikývla Agáta. ?Ale nemyslíš, Aničko, že je na čase nechat řečí a udělat ještě, co se do zítřka má nachystat? Musím tady ty šaty obroubit stuhou.?

?A víš, co Ti věštím já?? zasmála se Anička. ?Že v těch šatech půjdeš k oltáři! To říkám, i když nejsem poustevnice.? A už zmizela jako vítr za nějakou prací v domě.

Agáta osaměla. Chvilku ještě upravovala šaty, pak nechala práce a otevřela okno a dívala se do tmy. V duchu posílala do noci nejvřelejší myšlenku lásky a pomoci svému milému Maxovi. Pojednou se zachvěla. Kdosi se blížil. Slyšela kroky, pak už rozeznávala známou postavu, ano, byl to on. Vzápětí vcházel Max do pokoje. Agáta se mu vrhla do náruče, ale pak polekána ustoupila. Příčinou toho bylo orlí péro, které měl za kloboukem. Nevěděla, proč se toho péra tak děsila.

?Ani se nezeptáš, kde jsem byl tak dlouho?? řekl Max podivně rozechvělý.

?Bojím se toho orlího pera, Maxi.?

?Toho se neboj, to je právě důkaz ..... ?

?Chci slyšet jen jedno,? přerušila ho. ?Měl jsi konečně štěstí v střelbě??

?Myslíš do terče?? řekl Max nejistš. ?Eh, při tom ..... jsem ani nebyl. Ale vidíš to péro??

?Děsí mě, Maxi, a nevím proč.?

?To péro je důkazem mého štěstí ve střelbě. Sám jsem sestřelil orla, z jehož perutě je vytrženo. Největší orel, jaký tu kdy byl uloven.?

?A přece se toho péra děsím, Maxi,? zachvěla se Agáta a ustoupila, když si strhl klobouk s hlavy a ukazoval jí orlí péro zblízka.

?Nemáš se čeho bát,? řekl Max nejistě a sám cítil, že v tom peru je cosi zlověstného. Utěšoval sám sebe, když říkal: ?Žádné zlé znamení to není.?

?Ale prapradědův obraz, který spadl se zdi, to je zlé znamení, Maxi. Zrovna bilo sedm hodin, když zčistajasna spadl.?

?Sedm hodin?? podivil se Max. ?To je zvláštní. Právě v tu dobu jsem sestřelil orla.?

?Ach, Maxi,? zaplakala Agáta. ?Bojím se, že je našemu štěstí konec.?

?Není, drahá Agáto,? těšil ji a pevně ji objal. ?Zítra Ti podám důkaz, že mě má střelecká smůla opustila a vše se obrátí k dobrému. Jen ještě dnes večer ..... musím něco zařídit.?

?Vždyť je noc, Maxi.?

?Právě v noci, má drahá ..... Zastřelil jsem ..... velkého jelena. Další důkaz, že už umím střílet. A musím ho dopravit domů, aby mi ho nikdo přes noc neodnesl.?

?Daleko leží ten jelen?? ptala se Agáta. Její neklid rostl a rostl. Chvěla se jako osika.

?Kousek cesty ..... ? řekl Max, ?vlastně dost velký ..... v hlubokém lese ve Vlčím dole.?

?Ve Vlčím dole, Maxi?? zachvěla se Agáta. ?V těch strašných místech? A tam chceš jít teď v noci, a sám??

?Jaképak strachy ..... ? zasmál se křečovitě, ?trochu tmy ..... nějaké balvany ..... vítr ..... a pověrčivé pověsti ..... nebudu se přece bát.?

A nedbaje Agátiných proseb, aby tam nechodil, rychle se rozloučil a vyběhl do noci. Světlo Agátiny lampy posílalo za ním bledě žluté paprsky a Agáta ho v duchu provázela celým svým srdcem.