Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Bronzový kanec

(Andersen Hans Christian)

V městě Florencii, nedaleko náměstí piana del granduca je krátká příčná ulička, které se, myslím, říká porta rossa. A v ní, před jakýmsi bazarem, kde prodávají zeleninu, stojí krásně umělecky provedená socha, bronzový kanec. Svěží, čistá voda vytéká z huby zvířete, které je stářím už černé a zelené. Jenom rypák se mu blyští, jako by byl hladce vyleštěný. Však jej také uhladily děti a žebráci, kteří jej berou do ruky, chtějí-li se napít vody, a ústa přiloží k hubě zvířete. Je to pěkný obrázek, když tak sochu dokonalých tvarů objímá hezký, polonahý klučina, a pije svěžími ústy z kančího rypáku.

Každý, kdo Florencii navštíví, lehce najde toto místo, stačí jenom zeptat se prvního žebráka, kterého potká, na bronzového kance, a jistě jej nalezne.

Byl pozdní zimní večer, hory pokrýval sníh. Svítil však měsíc, a měsíčná záře v Itálii osvětluje zemi tak, že je tam světlo jako za šerého zimního dne u nás na severu. Ještě větší, protože vzduch člověka osvěžuje, zatím co na severu nás tlačí chladná šedá mlha jako olověná tíže k zemi, k té studené a mokré zemi, která jednou bude tížit i naši rakev.

V zámecké zahradě vévodově, pod střechou pinií, kde v zimní době rozkvétají tisíce růží, seděl po celý den malý otrhaný chlapec. Mohl být obrazem Itálie, tak byl hezký, tak se stále smál a přesto tolik strádal. Byl hladový a žíznivý, nikdo mu nedal ani groš, a když se setmělo a zahrada se zavírala, odehnal ho vrátný pryč. Dlouho zamyšleně stál na mostě přes řeku Arno a díval se na hvězdy, třpytící se v zrcadle vodní hladiny mezi ním a nádherným mramorovým mostem della Trinita.

Pak se dal k soše kance, napůl u ní poklekl, pažemi ji objal kolem krku, přitiskl malá ústa k blyštivému rypáku a hltal velkými doušky svěží vodu. Vedle leželo několik lupenů salátu a trochu kaštanů, to byla jeho večeře. Na ulici nebylo človíčka, hoch tam byl docela sám. Posadil se kanci na hřbet, naklonil se dopředu, takže jeho malá kudrnatá hlava odpočívala na hlavě zvířete, a než se nadál, usnul.

Když nastala půlnoc, kanec se pohnul, a chlapec slyšel, že docela zřetelně povídá: "Chlapče, pevně se drž, protože teď poběžím!" a rozběhl se i s ním - byla to neobvyklá jízda. Nejprve se octli na piana del granduca a kovový kůň, na němž sedí socha vévodova, hlasitě zařičel. Pestré znaky na staré radnici svítily jako průhledné obrazy a Michelangelův David napínal svůj prak. Jaký tady nastal zvláštní život! Kovová sousoší s Perseem a s Únosem Sabinek vypadala až příliš živě, nádherným, opuštěným náměstím se ozval smrtelný výkřik.

U paláce degli Uffizi, v arkádách, kde se za doby postu scházela šlechta k radovánkám karnevalu, se bronzový kanec zastavil.

"Pevně se drž!" napomínal chlapce, "protože teď poběžím do schodů." Klučina dosud ani nemukl, jednak se třásl, jednak měl pocit blaha.

Vešli do dlouhé galerie, kterou chlapec dobře znal, neboť tam byl již dříve. Stěny se honosily malbami, stály tam i sochy a busty, všechno v nejkrásnějším osvětlení, jako by byl den, ale nejkrásnější pohled se jim naskytl, když se otevřely jedny z dveří do vedlejších místností. Ba, na tuhle nádheru se hoch pamatoval, ale přesto této noci bylo všechno v plném lesku.

Tam stála nahá, krásná žena, tak půvabná, jak ji mohla vytvořit jenom příroda a největší mistři mramoru; pohybovala krásnými údy, u nohou jí poskakovali delfíni, z očí jí zářila nesmrtelnost. Svět jí říká medicejská Venuše. Jí po obou stranách stály mramorové sochy, v nichž živý duch prostoupil kámen. Byli to krásní nazí muži. Jeden z nich brousil meč, Brusič se mu proto říká. Jinou skupinu tvořili zápasící gladiátoři. Meč se brousil, zápasníci se potýkali pro bohyni krásy.

Chlapce jako by ten skvělý lesk oslnil. Stěny hýřily barvami, všechno se tam změnilo v život a v pohyb. V dvojí podobě se objevil obraz Venuše, pozemské Venuše, tak plné a ohnivé, jak ji Tizian přivinul k svému srdci. Byl to zvláštní pohled. Dvě překrásné ženy to byly, svými krásnými nezahalenými údy spočívaly na měkkých poduškách, jejich ňadra se zdvíhala a ony pohybovaly hlavou, až jim bohaté kadeře spadaly na kulatá ramena, zatím co temné oči vyslovovaly žhavé myšlenky krve. Žádný z obrazů se však neodvažoval vystoupit docela z rámu. Sama bohyně krásy, gladiátoři i Brusič zůstávali na svých místech, protože je tam poutala svatozář Mariina, Ježíšova a Janova. Svaté obrazy nebyly již jenom obrazy, nyní to byli světci sami.

Co tam bylo v každém sálu nádhery a lesku! A chlapec viděl všechno, kanec kráčel celou tou krásou, co noha nohu mine. Jedno dílo bylo krásnější než druhé, a jenom jediný obraz se vryl chlapci do paměti, nejvíce právě pro veselé, šťastné děti na něm vymalované, na které už jednou radostně pokyvoval při denním světle.

Mnoho lidí se u tohoto obrazu jistě dlouho nezdrží, a přece obsahuje poklad poesie; představuje Krista, sestupujícího do podsvětí, ale kolem něho nevidíme mučedníky, nýbrž pohany. Tento obraz maloval Florenťan Angiolo Bronzino; nejkrásněji je tam zachycena jistota dětí, že se dostanou do nebe. Dvě se již objímají, jedno zase natahuje ruku k jinému, které stojí pod ním a ukazuje samo na sebe, jako by říkalo: "Já se dostanu do nebe!" A starší lidé tam pak stojí v nejistotě, doufají, nebo se s pokornou modlitbou sklánějí před Ježíšem.

Na tenhle obraz se chlapec díval déle než na kterýkoliv jiný. Bronzový kanec tam také tiše stál. Tu se ozval tichý povzdech: s obrazu či z hrudi zvířete? Chlapec vztáhl k usměvavým dětem ruku; - a tu se kanec tryskem rozběhl dál a utíkal rozlehlou přední síní.

"Díky, ty krásné zvířátko, a Bůh ti požehnej," řekl chlapec a pohladil kance, který s ním seskakoval se schodů, až to dunělo.

"Nápodobně," řekl kanec, "já jsem pomohl tobě a ty jsi zase pomohl mně, protože jenom tehdy nabývám sil k běhu, když nesu na zádech nevinné dítě! Víš, dokonce se tak odvážím do světla lampy před mariánským obrazem. Mohu tě donést kamkoliv, jenom do kostela ne! Ale když budeš se mnou, mohu tam aspoň nahlédnout otevřenými dveřmi! Neseskakuj se mne, to bych zemřel a vypadal tak, jak mě znáš ve dne z ulice."

"Zůstanu s tebou, moje požehnané zvířátko!" povídal klučina, a tak tedy pádili úprkem florentskými ulicemi, až na náměstí před kostelem Santa Croce.

Velké dvojkřídlé dveře se rozlétly, od oltáře zazářila světla svěc a záře pronikala kostelem až na osamělé náměstí. Zvláštní světlo proudilo také z náhrobku v levé postranní lodi, tisíce hvězd v pohybu jej obklopovaly jakousi svatozáří. Na hrobu výrazně vynikal znak, červený žebřík v modrém poli, který plál skoro jako oheň. To byl hrob Galileiho, jednoduchý památník, na němž však je onen rudý žebřík na modrém poli významným znakem, neboť jako by to byl znak všeho umění; vždyť tam také cesta vede vzhůru po planoucím žebříku, avšak k nebi. Všichni proroci ducha vstoupí na nebe jako prorok Eliáš.

V pravé kostelní lodi na bohatých náhrobcích jako by ožila každičká socha. Tuhle stál Michelangelo, tamhle Dante s vavřínovým věncem kolem čela, Alfieri, Macchiavelli, jeden vedle druhého tam odpočívají tito muži, pýcha Itálie. A kostel je nádherný, daleko krásnější než mramorový florentský dóm, i když ne tak veliký.

Jako by se mramorový oděv mohutných postav pohyboval, jako by zdvihly hlavu ještě výš a vzhlížely v noci za zvuků zpěvu a hudby k bohatému, skvoucímu oltáři, kde bíle odění chlapci mávají zlatými kadidelnicemi; silná vůně proudila pak z kostela na náměstí.

Hoch vztáhl k tomu světelnému jasu ruku, a v témž okamžiku se rozeběhl bronzový kanec pryč; musil se ho pevně chytit, vítr mu hvízdal u uší, slyšel jak kostelní vrata zapraštěla v závěsech, když se zavírala, ale v téže chvíli jako by ztrácel vědomí, pocítil mrazivý chlad - a otevřel oči.

Bylo ráno, a on napůl sklouzl s kovového kance, na nějž v noci usedl, a socha stála na svém obvyklém místě, v ulici porta rossa.

Strach a hrůza přepadly chlapce při vzpomínce na tu, kterou nazýval matkou, na ženu, která ho včera poslala z domova a nařídila mu, aby sehnal peníze - vždyť žádné neměl, a pak ho trápil hlad a žízeň! Ještě jednou objal kance kolem krku, políbil ho na rypák, zakýval na něho na rozloučenou a pak odcházel do jedné z nejtěsnějších uliček, dost široké jen tak pro osla s nákladem na hřbetě. Velké, železem pobité dveře byly pootevřené. Chlapec v nich zmizel a stoupal po zděném schodišti, kde zdi byly špinavé a zábradlím tam byla jenom hladká šňůra. Konečně došel na otevřenou pavlač, kde byly rozvěšené hadry. Odtamtud vedly schody do dvora, kde byla od studně napjata do všech poschodí železná lana, a kde stoupalo vzhůru vědro vedle vědra, za skřípání kladky a s notným kýváním, až voda šplíchala do dvora. Opět vystupoval po zchátralých zděných schodech; dolů vesele běželi dva ruští námořníci a byli by ho málem porazili. Vraceli se z nočního hýření. Za nimi šla nijak mladá, ale mohutná ženština s hustými černými vlasy. "Co jsi přinesl domů?" ptala se chlapce.

"Nezlob se," prosil ji chlapec, "nic jsem nikde nedostal, vůbec nic!" - a chytil ji za šaty, jako by je chtěl políbit. Vstoupili do komůrky - tu nebudeme popisovat! Jenom tolik je třeba říci, že v ní stál džbán naplněný řeřavým uhlím, marito se mu říká, a ten si vzala žena na ruku, ohřívala si na něm prsty a přitom strčila do chlapce loktem: "Však ty jistě máš peníze!" povídala. -

Dítě plakalo, žena mu uštědřila kopanec; hlasitě teď naříkal: - "Budeš už zticha, nebo ti tu tvoji vřeštivou hlavu rozbiju!" - a žena se po něm rozpřáhla džbánem na uhlí, který držela v ruce; chlapec se přikrčil k zemi a vykřikl. Tu se objevila ve dveřích sousedka, také ona měla v náručí marito. "Felicito, co to děláš?" vykřikla.

"Je to moje dítě!" odpověděla jí Felicita. "Mohu je zabít, když budu chtít, a tebe s ním, Gianino!" a rozpřáhla se po ní džbánem; druhá pozdvihla v obraně svůj džbán, že se oba srazily a kolem létaly po místnosti střepy, uhlí a popel. - Chlapec však vyrazil v tu chvíli ze dveří a utíkal přes dvůr z domu. Běžel, že nakonec nemohl už popadnout dech; zastavil se až před kostelem St. Croce, jehož dvoukřídlá vrata se před ním minulé noci rozevřela, a vešel dovnitř. Všechno tam zářilo: chlapec poklekl u prvního hrobu napravo, byl to náhrobek Michelangelův, a začal hlasitě vzlykat. - Lidé přicházeli a odcházeli, celá mše zatím proběhla, a nikdo si chlapce nevšiml; jenom nějaký starší měšťan se na chvíli zastavil a díval se na něho - ale pak také odešel jako ostatní.

Hlad a žízeň trýznily malého chlapce, zeslábl a bylo mu špatně; tak si vlezl do koutka mezi stěnou a mramorovým náhrobkem a tam usnul. Blížil se už večer, když jím někdo zatřásl a tak ho probudil. Vyskočil, a před ním stál tentýž měšťan.

"Není ti dobře? Kdepak bydlíš? Tys tu byl celý den?" takhle se ho ptal a měl ještě mnoho jiných otázek. Chlapec mu na ně odpověděl a starý muž ho vzal k sobě, do malého domku nedaleko, v jedné z postranních uliček. Vešli spolu do rukavičkářské dílny, kde měšťanova žena pilně šila. Malý bílý boloňský pudlík, tak krátce ostříhaný, že bylo vidět růžovou kůži, vyskočil na stůl a vesele na chlapce dorážel. -

"Nevinné duše se poznávají," povídala žena a pohladila psa i chlapce. Dobří lidé mu dali najíst a napít a povídali, že u nich bude moci i přespat; otec Giuseppe si chtěl promluvit nazítří s jeho matkou. Ustlali mu v chudičké postýlce, která však pro něho byla královsky vznešená, protože často musil přespat na tvrdé kamenné podlaze, a tak tedy dobře spal a zdálo se mu o krásných obrazech a o bronzovém kanci.

Otec Giuseppe pak ráno odešel a chlapec z toho neměl příliš velkou radost, protože věděl, že to je proto, aby ho zase přivedl domů k matce, a hoch plakal a líbal čilého psíka a žena se na ně na oba usmívala. -

A s jakou se vrátil otec Giuseppe? Dlouho rozmlouval se svojí ženou, a ta přikyvovala a hladila hocha. "Je to hezké dítě," povídala. "Mohl by z něho být hezký rukavičkář, jako jsi ty! A jaké má prsty, takové jemné a ohebné. Madonna rozhodla, aby byl rukavičkářem!"

A chlapec už u nich zůstal a žena ho sama učila šít. Dobře jedl a dobře spal, byl z něho teď veselý hoch a začal škádlit Bellissimu - tak se totiž jmenoval rukavičkářův pudlík. Žena však na něj hrozila, začala mu spílat a zlobila se. A to chlapce zarmoutilo, zamyšleně pak seděl ve své komůrce. Odtamtud vedla okna na ulici a sušily se tam kůže, před okny byly silné železné mříže. Spát chlapec nemohl, stále myslil na bronzového kance, a když náhle zaslechl venku pleskavé zvuky, myslil si, že to je jistě on. Běžel k oknu, ale nikde nic neviděl, přišel už pozdě.

"Pomoz pánovi a vezmi mu bedničku s barvami!" vybídla žena ráno chlapce, když ji jejich soused, mladý malíř, nesl sám zároveň s velkým svinutým plátnem. A chlapec poslechl a nesl ji malíři a s ním se dostal do galerie. Tam stoupal po schodech, které si dobře pamatoval z oné noci, kdy tamtudy jel na bronzovém kanci; poznal sochy i obrazy, překrásnou mramorovou Venuši a obě ty, které ve svých barvách ožily; shledal se tam s Marií, Ježíšem i Janem.

Teď oba tiše stáli před Bronzinovou malbou, kde Kristus sestupuje do podsvětí a kde se děti kolem něho usmívají v sladkém očekávání nebe. A tu se chudý chlapec rovněž usmál, neboť tady byl ve svém nebi. -

"Teď už jdi domů!" povídal mu malíř, neboť hoch tam stál tak dlouho, že malíř si zatím postavil svůj stojan. -

"Mohl bych se dívat, jak malujete?" otázal se chlapec. "Mohl bych se dívat, jak dostanete tady ten velký obraz na bílé plátno?"

"Teď nemaluji!" odpověděl malíř a vzal černou křídu, ruka se začala rychle pohybovat po plátně, oči si měřily velký obraz, a třebaže se na plátně objevily jen tenké obrysy, přesto se tam Kristus vznášel zrovna jako na barevném obraze.

"Ale teď už jdi!" řekl malíř, a chlapec odcházel tiše domů - usedl na stůl a - učil se šít rukavice.

Celý den však byl myšlenkami v obrazárně, a tak se často píchl, vedl si neobratně, ale Bellissimu nezlobil. Když nastal večer a dveře do ulice byly zrovna otevřené, vyklouzl ven. Byla zima, ale jasno a velmi hezky, na čisté obloze svítily hvězdy. A chlapec bloudil ztichlými už ulicemi, a netrvalo dlouho a stál před bronzovým kancem. Sklonil se k němu, políbil ho na lesklý rypák, usedl mu na záda a povídal: "Ty požehnané zvířátko, jak po tobě toužím! Dnes se spolu v noci zase projedeme!"

Bronzový kanec tam nepohnutě stál a z tlamy mu tryskala čerstvá voda. Chlapec na něm seděl jako na koni, když tu ho někdo zatahal za šaty. Podíval se tím směrem, byla to Bellissima, malá, holá, ostříhaná Bellissima. - Psík vyběhl z domu zároveň s ním a stále za ním běžel, aniž si toho chlapec povšiml. Teď Bellissima zaštěkala, jako by chtěla říci: "Vidíš že jdu s tebou, pročpak sis sem sedl?" - Ani drak chrlící plameny nemohl chlapce poděsit víc, než to, že se u sochy objevila Bellissima. Dostala se na ulici neoblečena, jak říkala žena, jak tohle mohlo dopadnout! V zimě nevyšel psík na ulici, dokud mu neoblékli jehněčí kožku, kterou mu ušili na míru. Kolem krku se dala uvázat červenou stužkou, na které byla mašle a rolnička, a stejně ji uvázali pod břichem. Psík vypadal skoro jako kůzle, když běžel v zimě vedle paní takhle nastrojen. Bellissima byla teď s ním a nebyla oblečena; jak jen tohle dopadne, říkal si chlapec. Veškerá fantasie rázem zmizela, přesto však políbil chlapec ještě bronzového kance, vzal Bellissimu na ruku, a protože se třásla zimou, běžel domů, co mu síly stačily.

"S čím to utíkáš?" volali na něho dva četníci, které cestou potkal. Tu Bellissima zaštěkala. "Kdepak jsi ukradl toho hezkého psa?" ptali se a vzali mu ho.

"Vraťte mi zase psíka!" žadonil chlapec.

"Když jsi ho neukradl, řekni doma, aby si pro něho přišli na strážnici!" - a řekli mu, kde to je, a odcházeli i s Bellissimou.

Tohle byla bída nade vše největší. Nevěděl, zda má skočit do Arna, nebo jít domů a ke všemu se přiznat. Myslil si, že ho jistě zabijí. - "Ale dám se zabít! Chci zemřít, dostanu se tak k Ježíši a Madonně," řekl si chlapec a vrátil se domů, v očekávání, že ho zabijí.

Dveře byly zavřeny, na kladívko nemohl dosáhnout. Na ulici nebylo človíčka, ale chlapec spatřil kámen, který se uvolnil v dláždění, a bušil jím do vrat. "Kdo je to!" ozval se hlas uvnitř. -

"To jsem já," řekl chlapec. "Bellissima se ztratila! Otevřte mi a zabte mě!"

To bylo zděšení kvůli ubohé Bellissimě! Zvláště paní naříkala, okamžitě pohlédla na stěnu, kde měl viset přehoz pro Bellissimu - a také tam jehněčí kůže visela!

"Bellissima je na strážnici!" volala hlasitě. "Ty zlé dítě! Jak se dostala z domova? Vždyť zmrzne! To jemné zvíře je teď mezi hrubými vojáky!" -

A manžel se musil pro psíka hned vypravit - a žena naříkala a chlapec plakal. - Všichni lidé z celého domu se seběhli, přišel i malíř. Vzal si chlapce mezi kolena, začal se ho vyptávat, a kousek po kousku se dověděl všechno, o bronzovém kanci a o galerii - tomu dobře nerozuměl. A malíř klučinu utěšoval, snažil se také usmířit starou paní, ale ta neměla klid, dokud se nevrátil její muž s Bellissimou, která se octla mezi vojáky. To bylo radosti! - a malíř hladil ubožáka chlapce po hlavě a dal mu hrst obrázků.

A byly to nádherné obrázky, všelijaké komické hlavy, ale především - byl tam i bronzový kanec, jako skutečný! Nic nemohlo být krásnější! Několika čarami byl nakreslen na papíře a dokonce tam byl naznačen i dům, který stojí za sochou.

"Umět tak kreslit a malovat! Celý svět by měl člověk po ruce!"

Jakmile hoch příštího dne osaměl, vzal tužku a pokoušel se na rubu jednoho z obrázků napodobit kresbu bronzového kance. Podařilo se mu to! - trochu křivá a neurovnaná byla jeho kresba, jedna noha byla silná a druhá slabá, ale přesto musil každý pochopit, co to je. Sám nad tím zajásal! - Povšiml si, že tužka ještě neposlouchá a nepoddává se mu tak, jak by měla; ale příštího dne se objevila vedle staré kresby kovového kance nová, stokrát lepší; a třetí už byla tak dobrá, že to musil každý poznat.

S šitím rukavic to však vypadalo bledě, a pochůzky v městě obstarával jen loudavě; neboť na bronzovém kanci se naučil, že všechny obrazy lze zachytit na papíru. A město Florencie je bohatou obrázkovou knihou, ve které stačí jen listovat. Na náměstí piana della Trinita stojí štíhlý sloup, a na jeho vrcholku stojí bohyně spravedlnosti se zavázanýma očima a s vahami v ruce. Brzo se objevila na papíře, a bylo to dílo malého rukavičkářova chlapce. Sbírka obrazů rostla, všechno to však byly dosud neživé věci. Tu před ním jednoho dne začala poskakovat Bellissima. "Stůj klidně," okřikl ji chlapec, "budeš krásně vypadat a dostaneš se mezi moje obrázky." Bellissima však nechtěla stát, a tak ji bylo nutno uvázat; přivázal hlavu a ocas, psík štěkal a poskakoval, proto musil provázek přitáhnout; tu přišla rukavičkářova žena.

"Ty bezbožný kluku! Ach, to ubohé zvíře!" - To bylo všechno, co řekla, pak chlapce odstrčila stranou, kopala ho a vykázala ho z domu. Neboť to byl přece docela nevděčný ničema a bezbožný kluk! A s pláčem líbala svoji napůl zadušenou Bellissimu.

V téže chvíli přicházel po schodech malíř a tady dochází v našem příběhu k obratu! -

Roku 1834 byla ve florentské Akademii umění výstava; mnoho lidí se kupilo před dvěma sousedícími obrazy. Na menším bylo vidět veselého klučinu, jak sedí a maluje; za model měl bílého, důkladně ostříhaného psíka, ale ten nechtěl klidně stát, a byl proto přivázán motouzem za hlavu i za ocas. Obraz byl živý a pravdivý, že se musil líbit každému. Jeho malířem byl prý mladý Florenťan, kterého našli na ulici jako malé dítě, a jejž vychovával starý rukavičkář. Kreslit se naučil sám. Jeden malíř, nyní slavný, objevil prý tento talent, když chlapce chtěli jednou vyhnat za to, že přivázal panina miláčka, malého pudlíka, a udělal ho svým modelem. -

Z rukavičkářského učedníka se stal velký malíř! Tomu nasvědčoval tento obraz, ale tomu nasvědčoval zejména onen větší, sousední. Na něm byla jenom jediná figura, hezký otrhaný chlapec, který vsedě spal na ulici; opíral se přitom o bronzového kance v ulici porta rossa. Všichni diváci to místo znali. Chlapcovy ruce spočívaly na hlavě zvířete, tak klidný byl jeho spánek, a svítilna u mariánského obrazu vrhala silné, efektní světlo na jeho bledý, půvabný obličej. Byl to krásný obraz; zdobil jej velký pozlacený rám a v rohu byl zavěšen vavřínový věnec. Mezi jeho zelenými listy se však vinula černá stužka a dolů splýval dlouhý smuteční flór.

Onen mladý umělec v těchto dnech zemřel!