Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Bouře štíty přenáší

(Andersen Hans Christian)

Za starých časů, když byl dědeček ještě malý chlapec a nosil červené kalhotky, červený kabátek, šerpu kolem pasu a péro na čepici ? protože tak chodívali za jeho dětství malí chlapci oblečeni, když byli v plné parádě, tehdy bylo velmi mnohé docela jinačí nežli dnes. Na ulicích bývalo často plno slávy, jakou dnes už nevidíme, protože ji vyřadili jako příliš staromódní. Ale pěkně se poslouchá, když o tom dědeček vypravuje.

Tak tehdy bývala veliká paráda, když ševci při změně cechovního domu přenášeli svůj ševcovský štít. Jejich hedvábná korouhev vlála ? byla na ní namalována velikánská bota a orel s dvěma hlavami. Nejmladší tovaryši nesli pohár k přípitku na uvítanou a verpánek, a s rukávů jim vlály červené a bílé fábory. Starší tovaryši měli tasené kordy s citronem na špičce. Mívali také hudbu; nejkrásnějším z jejích nástrojů byl ,pták?, jak dědeček říkal vysoké tyči s půlměsícem na vrcholku a s všemožnými cinkajícími cetkami a tretkami ? byla to pravá turecká muzika! Mávali jí nahoru dolů, sem tam ? zvonila a řinčela, a když na všechno to zlato, stříbro a mosaz svítilo slunce, až zrak přecházel.

Před průvodem běžel šašek, v šatech sešitých z hadříků všemožných barev, začerněný v tváři a s rolničkami na hlavě jako koník v zimě. Rozháněl se po lidech bičem, který práskal, ale neubližoval, a lidé se tlačili couvajíce, a tlačili se zase vpřed. Malí chlapci a děvčátka klopýtali o vlastní nohy a padali do škarp. Staré panímámy se strkaly lokty, tvářily se kysele a hubovaly. Jedni se smáli, druzí povídali. Lidé stáli na schůdcích a v oknech, ba i na střeše. Slunce svítilo, také trochu sprchlo, ale sedláci si to libovali. A když lidé promokli až na kůži, inu, to bylo přece pro pole pravé požehnání! ?

Jak uměl dědeček vypravovat! Zažil jako malý chlapec všechnu tu slávu v její největší nádheře. Nejstarší tovaryš řečníval s tribuny, na níž byl pověšen ševcovský štít. Byla to řeč ve verších, jako by byla bývala zbásněna. Však také byla zbásněna: byli na to hned tři a vypili přitom celý džbán punče, aby se jim dobře básnilo. Lidé provolávali jejich řeči slávu, ale ještě více provolávali slávu šaškovi, který vylezl na tribunu a opičil se po nich. Blázen si z nich dělal znamenitě blázna; pil medovinu z kořalečních kalíšků, které pak házel mezi lidi, a ti je ve vzduchu chytali. Dědeček měl jeden schován; chytil jej známý vápeník a daroval mu jej. ? Bývalo to opravdu veselé. A cechovní štít visel, ověnčen květinami a zelení, zas na novém cechovním domě.

Na takovou nádheru člověk nezapomene, co živ bude, ujišťoval dědeček. A také na to nikdy nezapomněl, třebaže uviděl v životě mnoho všelijaké slávy a nádhery a vyprávěl o ní; ale ze všeho nejhezčí bylo, když vypravoval o tom, jak se stěhovaly vývěsní štíty také ve velikém městě.

Dědeček tam přijel jako malý chlapec se svými rodiči; až do té doby hlavní město nespatřil. Bylo tam na ulicích lidí, že si myslil, že se jistě chystá slavnost přenášení štítu. Však jich tam také bylo! Byly by zaplnily stovky místností, kdyby je byli rozvěsili jako obrazy uvnitř domů místo zvenčí. Tak u krejčího, který mohl obléci lidi od nejhrubších látek až do nejjemnějších, byly vymalovány na vývěsním štítě všechny možné druhy obleků. ? Byly tam dále vývěsní štíty tabáčníků s rozkošnými hošíky kouřícími doutníky ? jako ve skutečnosti! Byly tam vývěsní štíty s máslem a slanečky, kněžskými kolárky a rakvemi, a kromě toho různé nápisy a vývěsky, člověk mohl chodit celičký den po ulicích a dívat se na ty obrázky. Ale každý alespoň hned věděl, jací lidé v kterém domě bydlí: sami si vyvěsili svůj štít! Je to tak správné a také poučné, mínil dědeček, když se člověk ve velkém městě doví, kdo v kterém domě bydlí.

Ale právě když dědeček přijel do hlavního města, došlo k té historii s vývěsními štíty. Sám mi to vypravoval, a nehledělo mu přitom ani šibalství z očí, jak říkávala maminka, když mi chtěl něco namluvit; vypadal docela důvěryhodně.

Hned první noc po jeho příchodu do města rozpoutal se nejhroznější nečas, o jakém kdy psaly noviny: takový nečas, že nebylo pamětníka jemu rovného. Ve vzduchu se jen hemžilo taškami se střech, staré ploty se poroučely, a dokonce jeden trakař se rozjel sám od sebe ulicí, aby se zachránil. Povětřím to hvízdalo a skučelo a zmítalo v náporech větru ? byla příšerná vichřice. Voda v městských průplavech se rozlila přes zábradlí, nevěděla kudy kam. Vichřice se hnala městem a odnášela komíny; i nejedna stará hrdá korouhvička s kostelní věže se musila před ní sklonit a už se z toho nikdy nevzpamatovala.

Před domem starého počestného velitele hasičů, který se vždycky dostavil k požáru s poslední stříkačkou, stávala jako označení jeho hodnosti čestná strážní budka. Vichřice mu však tu boudičku nepřála, vyrvala ji ze základů a koulela ji ulicí ? a podivno, budka se postavila a zastavila před domem, kde bydlil prachobyčejný tesařský tovaryš, který při posledním požáru zachránil třem lidem život. Ale strážní budka tím ovšem nic nemyslila!

Holičův vývěsní štít ? velký mosazný talíř ? byl urván a zanesen do výklenku okna jednoho justičního rady; v celém sousedství mínili, že je to skoro jako zlomyslnost, protože jak sousedé, tak nejbližší přátelé říkali o paní radové, že je ostrá jako břitva. Byla také velmi moudrá: věděla o lidech víc, než věděli o sobě sami.

Štít s obrazem sušené tresky, pokládané za ztělesnění suchosti a nezáživnosti, sedl si zrovna nade dveře, kde bydlil muž píšící noviny. To byl od vichřice špatný vtip; zřejmě si neuvědomila, že s novináři nejsou žerty, protože takový novinář je králem ve svých novinách i ve svých očích.

Větrná korouhvička přeletěla zase na střechu k sousedovi a zůstala tam trčet jako ztělesněná zlomyslnost, jak mínili lidé z okolí.

Bednářova bečička se zachytila pod nadpisem ?Módní salon?.

Jídelní lístek obecní kuchyně, visící v těžkém rámu u dveří, zanesla vichřice nad vchod divadla, do kterého nikdo nechodil. Byl to opravdu směšný divadelní plakát: ,Plněná zelná hlávka s křenovou omáčkou?, ale lidé se tam jen hrnuli.

Liščí kůže, jež je počestným znakem kožešníkovým, octla se na zvonku mladého muže, který pilně chodil na ranní mše, vypadal jako splihlé paraple, pídil se po pravdě a byl hotový vzor, jak říkala jeho teta.

Nápis ,Vyšší vzdělávací ústav? se přestěhoval nad noční klub a na vzdělávacím ústavě se octl štítek: ,Krmení dětí z láhve?. Nebylo to ani trochu vtipné, jen nezdvořácké, ale způsobila to přece bouře, a ta si nedá předpisovat.

Byla to hrozná noc. A ráno, pomyslete, byly téměř všechny vývěsní štíty v městě přeneseny jinam a mnohdy s takovou škodolibostí, že dědeček o tom raději ani nechtěl mluvit, ale pod vousy se smál, dobře jsem to viděl. A možná, že se mu při tom přece jen v očích zablýsklo!

Chudáci lidé v takovém velkém městě, a zejména cizinci. Zabíhali se stále na nesprávnou adresu, a jak také jinak, když se řídili vývěsními štíty. Někteří měli na příklad zamířeno na zasedání velmi vážných osobností, které mělo projednávat nesmírně důležité otázky, a dostali se místo toho do hlučící chlapecké školy, kde žáci div neskákali po lavicích.

Jiní si spletli kostel s divadlem ? jaká hrůza!

Taková bouře za našich dnů dosud nikdy nezuřila. Jen dědeček ji zažil, a to ještě když byl docela malý. V naší době se už asi nerozpoutá, až snad někdy v době našich vnuků. Musíme jen doufat a důtklivě je požádat, aby se drželi doma, dokud bude bouře štíty přenášet.