Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Börglumský biskup a jeho družina

(Andersen Hans Christian)

Jsme nahoře v Jutsku, až nad místem, zvaném Vildmosen; mohli bychom slyšet, jak se k břehu valí vlny Severního moře, je docela blízko. Před námi se však zdvíhá velké písečné návrší, které už po cestě dlouho vidíme a k němuž se stále blížíme. Pomalu jedeme hlubokým pískem. Nahoře na návrší stojí velká stará budova, börglumský klášter. Největším jeho křídlem je dodnes ještě kostel.

Přicházíme tam nahoru za pozdního večera, ale dosud je jasno, jsou teď bílé letní noci. Daleko je vidět, velmi, velmi daleko, přes pole a slatiny až k fjordu u Aalborgu, přes louky a vřesoviště až k temně modrému moři.

Teď jsme už nahoře, klopýtáme mezi mlatem a stodolou a zatočíme do brány k starému hradnímu nádvoří, kde podél zdi stojí řada lip. Stojí tam na místě chráněném před větrem a nepohodou, proto se jim také daří a rostou, že větve téměř zakrývají okna.

Stoupáme po točitých kamenných schodech, jdeme dlouhými chodbami pod trámovým stropem. Vítr tady tak divně skučí, nevíš, zda venku nebo uvnitř, a pak se vypravuje. Ba, hodně člověk vypravuje, mnoho kolem sebe vidí, když se bojí nebo chce nahnat jiným strach. Nebožtíci staří kanovníci prý se tiše plíží kolem nás do kostela, kde se slouží mše, je to slyšet v poryvech větru. Tak se dostane člověk do zvláštní nálady, vzpomíná na staré časy, myslí si, že se v těch dávných dobách octl.

U břehu ztroskotala loď. Biskupovi lidé tam jsou, ale nešetří těch, které ušetřily vlny. Moře odplavuje rudou krev, která prýští z rozbitých lebek. Náklad na lodi patří biskupovi a je to velký náklad. Vlny vyplavují na břeh bečky a sudy, plné výtečného vína pro klášterní sklepy, kde už i tak je spousta vína i medoviny. V kuchyni jsou hromady ulovené zvěře, klobás a šunky. A v rybnících plovou tlustí cejni a chutní karasi. Börglumský biskup je mocný muž, jemuž patří země, a on chce dosíci ještě víc. Všechno se musí sklánět před Olufem Globem! V Thy zemřel jeho bohatý příbuzný. Vdova jistě dala za pravdu přísloví: ?Příbuzní jsou si navzájem nejhorší.? Její manžel vládl celé zemi, jenom církevním statkům nikoliv. Syn je v cizině, už jako chlapec tam byl poslán, aby se naučil cizím obyčejům, jak po tom toužil. Léta o něm neslyšeli, snad zemřel a nevrátí se již domů, aby vládl nad pozemky, kterým nyní vládne jeho matka.

?Co, ženy aby vládly?? řekne biskup. Obešle ji k soudu, ale co mu to pomůže? Nikdy nejednala proti právu a spravedlivá věc jí dává sílu.

Biskupe Olufe z Börglumu, co zamýšlíš? Co to píšeš na hladký pergamen? Co se na něm tají pod stuhou a pečetí, když jej dáváš rytíři a zbrojnoši a když oni s ním odjíždějí ze země, daleko pryč, až do papežova města?

Je doba, kdy listí padá se stromů a lodi ztroskotávají, nyní nastane mrazivá zima.

Dvakrát tak přišla, a nyní po druhé se spolu s ní šťastně vrací rytíř se zbrojnošem, kteří přijíždějí z Říma s papežovým dopisem, s klatbou nad ženou, jež se odvážila urazit zbožného biskupa. ?Prokleta budiž ona a všechno, co její jest! Vykázána budiž z kostela a z obce věřících! Nikdo nechť jí nepomáhá! Nechť se jí příbuzní i přátelé vyhýbají jako moru a malomocenství!?

?Kdo se nechce sklonit, toho je třeba zlomit!? řekne börglumský biskup.

Všichni se jí vyhýbají, ale ona neopouští svého Boha, který je její ochranou a záštitou.

Ze služebných jí zůstane věrná jediná stará děvečka. Spolu chodí obě za pluhem, a obilí roste, byť země byla prokleta papežem a biskupem.

?Ty dcero pekel! Však já už prosadím svou!? řekne börglumský biskup. ?Teď tě pozvu na soud a odsoudím jako zástupce papežův!?

Tu vdova zapřáhne k vozu své poslední dva voly, sedne si se svou děvečkou na vůz a odjede vřesovištěm pryč z dánské země. Jako cizinka přijde mezi cizí lidi, kde se mluví cizí řečí a kde jsou jiné zvyky a mravy, daleko, daleko, kde zelená návrší přecházejí v hory a kde roste víno. Tam přijíždějí kupci, s bázní se dívají kolem svých vozů naložených zbožím, neboť se obávají, že je přepadnou zbrojnoši loupeživých rytířů. Dvě chudé ženy na ubohém vozíku, taženém dvěma černými voly, jedou bezpečně po nejisté vozové cestě a klidně projíždějí hustými lesy. Ve francké zemi se setkají s krásným rytířem, kterého doprovází družina dvanácti zbrojnošů. Zastaví se a dívá se na podivné pocestné, zeptá se jich na cíl cesty a odkud jsou. Tu řekne mladší, že jsou z Thy v Dánsku, vypráví mu o své bídě a o utrpení, ale její řeč dlouho netrvá. Bůh to už tak zařídil. Cizí rytíř je její syn. Podá jí ruku, ona ho obejme a rozpláče se. Již léta nemohla plakat, vždycky jen zatínala zuby do rtu, až jí tekla krev.

Je doba, kdy listí padá se stromů a lodi ztroskotávají, moře žene na břeh sudy vína pro biskupovy sklepy a pro jeho kuchyni. Nad ohněm syčí na rožni zvěř, v pokojích je teplo, když teď venku štípe mráz. Tu se doslechnou novinu: Jens Glób z Thy se vrátil domů se svou matkou; Jens Glób obešle biskupa k duchovnímu soudu a požene ho před zemský soud.

?To mu moc pomůže!? řekne biskup. ?Jenom se starej o svůj půhon, rytíři!?

Napřesrok je zase doba, kdy listí padá se stromů a lodi ztroskotávají, blíží se příchod mrazivé zimy. Sněhové vločky létají v rojích jako včely a bodají do tváře, dokud neroztají.

?To je dnes čerstvé povětří,? říkají lidé, kteří vyšli ze dveří. Jens Glób stojí zamyšlen, až mu oheň ožehne zvlhlý šat, propálí jej dokonce.

?Börglumský biskupe, však já nad tebou přece zvítězím! Když jsi pod papežovou záštitou, nemůže nad tebou zákon uplatnit svoji moc, ale Jens Glób se s tebou už vypořádá!?

Napíše dopis svému svaku panu Olufu Hasovi v Sallingu a pozve ho do hvidbergského kostela na štědrovečerní ranní mši; bude ji tam sloužit biskup, který musí jet z Börglumu do thyského kraje, a to dobře ví Jens Glób.

Louky i močály pokrývá led a sníh, teď unese země všude koně i s jezdcem, celý průvod, biskupa s kleriky a zbrojnoši. Jedou nejkratší cestou mezi křehkým rákosím, kde teskně skučí vítr.

Zatrub na mosaznou trubku, trubači oděný v liščí kůže, pěkně to zní v čistém vzduchu! Tak míří přes vřesoviště i močály, které jsou za teplého letního dne lučinami fáty morgany, na jih, k hvidbergskému kostelu.

Vítr fouká silněji na svou trubku, troubí na ni bouři, hroznou nepohodu, která nabývá obrovské síly. Družina se žene tímto božím dopuštěním k chrámu. Kostel stojí pevně, ale bouře zle běsní nad krajinou, nad zálivem i nad mořem. Börglumský biskup dosáhne svého cíle, ale to se asi sotva podaří panu Olufu Hasovi, byť se hnal vpřed ze všech sil. Přijíždí se svými lidmi po druhé straně fjordu Jensi Globovi na pomoc, nyní má být biskup povolán před soud Nejvyššího.

Boží dům je soudní síní, oltář soudcovským stolem; v těžkých mosazných svícnech jsou už rozžaty svíčky. Bouře předčítá žalobu a rozsudek. Nad močály a vřesovišti, nad rozbouřeným mořem, všude to skučí v povětří. Žádná pramice se neodváží přes fjord v takovém božím dopuštění.

Oluf Hase stojí u Ottesundu; tam se rozloučí se svými zbrojnoši, daruje jim koně a zbroj, propustí je, aby jeli domů a vyřídili pozdrav jeho ženě. Toliko samotný chce dát život v sázku a odvážit se do rozbouřeného zálivu. Mají mu však dosvědčit, že není jeho vinou, že Jens Glób je bez pomoci ve hvidbergském kostele. Věrní zbrojnoši ho neopouštějí, jedou s ním do hlubokého zálivu. Deset jich bouře odnese, Oluf Hase a dvě z jeho pážat dosáhnou druhého břehu. Zbývají jim ještě čtyři míle cesty.

Je po půlnoci, nastává Boží hod. Vítr se utišil, v kostele je světlo, skvoucí záře svítí okenními tabulkami přes louky a planiny. Ranní mše je dávno odsloužena, v chrámu je ticho, slyšel bys, jak vosk svěc skapává na kamennou podlahu. Teď přichází Oluf Hase.

V předsíni kostela ho pozdraví Jens Glób slovy: ?Dobrý den, teď jsem zúčtoval s biskupem!?

?To jsi učinil!? řekne Oluf. ?Z kostela tedy nevyjdeš živý ani ty, ani biskup!?

Meč vylétne z pochvy a Oluf Hase udeří, že se výdřeva kostelních vrat rozlétne v třísky, když je Jens za sebou rychle přibouchne.

?Zadrž, milý švakře! Podívej se napřed, jak jsem se s ním vyrovnal! Zabil jsem biskupa a pobil celou jeho družinu. Ti už neřeknou ani slovo a já už také nepromluvím o bezpráví spáchaném na matce.?

Červenavé je světlo svíček na oltáři, ale červenější odraz na podlaze; tam leží v krvi biskup s rozpolceným čelem, a bez života jsou i všichni z jeho družiny. V posvátné vánoční noci je ticho, není slyšet ani slovíčka.

V třetí vánoční den vyzvánějí však večer zvony börglumského kláštera hrany. Zabitý biskup a pobití zbrojnoši jsou vystaveni pod černým baldachýnem a i svícen je ovinut černým flórem. V stříbrem vyšívané mitře leží tam mrtvý biskup a v bezvládné ruce drží zakřivenou berlu. Tak tam leží kdysi mocný pán. Kadidlo voní, mniši zpívají. Zní to jako žaloba, jako soud hněvu a zatracení, který se má rozlehnout nad celou zemí, nesen tam větrem a doprovázen jeho zpěvem. Vítr totiž si odpočine, ale nikdy neumírá, vždy se opět pozdvihne a zpívá svoje písně, zpívá je až do naší doby, zpívá nad zemí o biskupovi z Börglumu a jeho nelítostném příbuzném. Tento zpěv je slyšet v temné noci, slyší ho bojácný sedlák, jedoucí po těžké písečné cestě kolem börglumského kláštera; slyší ho ten, kdo nespí a naslouchá v silných zdech Börglumu. Proto také je zvláštní ruch v dlouhých chodbách kláštera, vedoucích ke kostelu, kde se rozléhá každý krok; zazděný vchod do kostela je již dávno uzavřen, nikoliv však očím pověry. Ty tam dosud vidí dveře, které se otvírají, v mosazných lustrech svítí svíce, kadidlo voní, kostel září nádherou zašlých časů, mniši slouží mši za zabitého biskupa, a ten tam leží v mitře vyšívané stříbrem, s biskupskou berlou v bezvládné ruce, a na bledém hrdém čele mu září krvavá rána, která plane jako oheň. To se proměňují v plamen světská mysl a zlé vášně.

Klesněte do hrobu, zmizte v noci a zapomenutí, zlé vzpomínky ze starých časů!

Slyš, jak vítr fičí, až přehlušuje rozbouřené moře! Venku je bouře, která si vyžádá lidské životy! Moře je dnes stejné jako bylo dříve. Dnes v noci bude snad tlamou, chystající se všechno pohltit, zítra se změní v jasné oko, v němž se budeš vidět jako v zrcadle, podobně jako za starých časů, které jsme nyní pohřbili. Klidně spi, dokážeš-li to!

Už je ráno.

Do pokoje svítí paprsky nové doby! Vítr ještě silně duje. U břehu prý ztroskotala loď, jako za starých časů.

Dole u Lökkenu, malé rybářské osady s červenými střechami, kterou odtud vidíme z oken nahoře, ztroskotala loď. Najela na mělčinu, ale záchranná raketa vytvořila most mezi vrakem a pevnou zemí, celá posádka se zachránila, dostali se na pevninu a do postele. Pro dnešek jsou pozváni do börglumského kláštera. V útulných světnicích naleznou pohostinství, setkají se s laskavými pohledy a lidé je budou pozdravovat v jejich mateřštině. Na klavíru zazní melodie jejich domova, a ještě než dozní, rozezvučí se jiná struna, která sice nezní, ale přece má zvučný a jistý hlas: Telegraf dostihne domovy ztroskotanců v cizině a oznámí jejich záchranu. Tu se duši uleví, a večer při hostině v Börglumské besedě bude všem do tance. Zatančíme si valčík a čtverylku a bude se zpívat o Dánsku a o ,udatném vojáku? v nové době.

Buďte požehnány, vy dnešní nové časy, nechť očištěný proud vzduchu nám přinese léto! Ať zasvítí paprsky vašeho slunce do srdcí i myšlenek! Vaše skvoucí záře ať zaplaší temné pověsti z tvrdých, nelítostných časů.