Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Běžci

(Andersen Hans Christian)

Byla jednou vypsána cena, vlastně dvě ceny, menší a větší, za největší rychlost, ale ne snad v jediném běhu, ale za rychlost vůbec, během celého roku.

?Já jsem dostal první cenu,? povídal vítězně zajíc. ?Vždyť je tu ještě spravedlnost, a pak ? našinec má v porotě příbuzné a dobré přátele! Ze však druhou cenu dostal hlemýžď, pokládám skoro za urážku!?

?Kdepak,? prohlašoval kůl v plotě, který byl svědkem při rozdílení cen, ?je přece zapotřebí také vzít v úvahu píli a dobrou vůli, já jsem alespoň slyšel, jak tohle říkalo nemálo úctyhodných osob. Hlemýžď ovšem potřeboval půl roku, aby překročil práh u dveří, ale také si při tom spěchu zlomil ve stehně nohu. Žil jenom pro ten svůj běh a běžel s celým svým domkem! ? Toho všeho je nutno si vážit, proto také dostal druhou cenu!?

?Na mne přece také měli vzít zřetel,? povídala vlaštovka; ?nikdo nedovede létat nebo zatáčet se v letu rychleji než já, a kde jsem také už všude byla!?

?Jo, to už je vaše neštěstí,? řekl kůl v plotě, ?jste moc nestálá, přelétavá! Jak u nás začne mrznout, hned letíte pryč. Nemáte žádnou lásku k vlasti! Vás nemůžeme vzít v úvahu!?

?Ale kdybych strávila celou zimu v mechu,? povídala vlaštovka, ?a prospala ji tam, přišla bych v úvahu??

?Opatřte si potvrzení od mechové žínky, že jste polovinu soutěžní doby prospala ve vlasti, potom přijdete v úvahu.?

?Já jsem si věru zasloužil první cenu, nikoliv druhou,? povídal hlemýžď. ?Vždyť přece vím, že zajíc utíkal vždycky jenom z prohnanosti, kdykoliv si myslil, že mu hrozí nějaké nebezpečí. Já jsem se pustil do té soutěže v běhu jako do životního úkolu a ve službě jsem se zmrzačil! Měl-li někdo dostat první cenu, tedy především já! Ale já z toho nedělám žádné pozdvižení, to se mi hnusí!?

A odplivl si.

?Já mohu nevývratně obhájit, že obě dvě ceny, alespoň pokud šlo o můj hlas, byly uděleny podle spravedlivých zřetelů!? řekla stará zeměměřičská značka z lesa, která byla členem rozhodčího sboru soudců. ?Já se při svém jednání řídím vždycky rozvahou a potrpím si na pořádek a přesné propočty. Již sedmkrát se mi dostalo té cti, abych rozhodovala při udílení ceny, dodnes se mi však nepodařilo prosadit svůj názor. Vždycky jsem vycházela z nějakého jistého předpokladu. Pro první cenu jsem vždycky vybírala poslední písmeno z abecedy a pro druhou jsem postupně počítala písmena, jak jdou za sebou od začátku. Teď jistě poznáte, že poslední písmeno v abecedě je z, ž nepočítám, to je takový divný zvuk, a co je divné nebo zvláštní, to vždycky přeskočím. Proto jsem navrhla na první cenu zajíce. A osmé písmeno od počátku je h, proto jsem také navrhla na druhou cenu hlemýždě. Příště postoupím zase o písmeno dál. ? Ale ve všem musí být vždycky nějaký pořádek a musíme se v každém případě něčeho pevného přidržet.?

?Já bych byl hlasoval sám pro sebe, kdybych nebyl členem poroty,? povídal mul, který také patřil k soudcům. ?Je přece nutné uvážit nejen rychlost, ale všimnout si ještě jiných věcí, jako třeba toho, kolik kdo utáhne. Ale to bych nebyl tentokrát ani zdůrazňoval, ani chytrost, s jakou dovede zajíc utíkat, jak vždycky prohnaně uskočí stranou, aby svedl lidi se stopy. Ne, ještě je tu něco, nad čím se leckdo pozastaví a co by nemělo zůstat bez povšimnutí, to je vlastnost, které říkáme krása. A krásu jsem tady viděl, když jsem se díval na zajícovy krásně rostlé uši! Je to pravý požitek vidět, jaké je má dlouhé! V duchu se mi zdálo, že vidím sám sebe v mladých letech, a proto jsem hlasoval pro zajíce.?

?Počkejte!? řekla moucha. ?Nechci dlouho mluvit, ráda bych jenom něco řekla! Vím, že jsem už nejednoho zajíce předběhla. Nedávno jsem přerazila jednomu zajíčkovi zadní běhy. Seděla jsem na lokomotivě, která táhla vlak, jako na ní sedávám často. To je nejlepší prostředek, jak pozorovat vlastní rychlost. Daleko před námi běžel mladý zajíc, netušil, že jsem na lokomotivě já. Nakonec musil uskočit stranou, ale tu mu lokomotiva přejela zadní nohy, protože já jsem na ní seděla. Zajíc tam zůstal ležet, já jsem jela dál. To přece jasně znamená, že jsem ho předhonila, ne? Ale na ceně netrvám.?

?Já si myslím,? napadlo planou růži, která ovšem nepromluvila, protože to nemá v povaze, ačkoliv by bylo dobře, kdyby tak byla učinila. ?Já si myslím, že sluneční paprsek měl dostat první čestnou cenu a druhou k tomu! Vždyť mžikem proletí nesmírnou dráhu od slunce k zemi a přiletí s takovou silou, že se probudí celá příroda. Má v sobě i krásu, která působí, že my růže se červenáme a voníme. Slavná soudcovská vrchnost vůbec nepostřehla sluneční paprsek, jak se mi zdá. Nu, být já slunečním paprskem, potrestala bych je úžehem ? ale to by se jenom rozzlobili, nu ale což na tom! Nic neříkám!? myslila si planá růže. ?Ať je v lese mír! Krásné je kvést, vonět a osvěžovat, žít v pověstech a písních! Sluneční paprsek nás stejně všechny přežije!?

?Jaká je první cena?? zeptala se dešťovka, která zaspala a objevila se tam až nyní.

?Volný přístup do záhonu zelí!? řekl mul. ?Já jsem tuhle cenu navrhl! Musil a měl ji dostat zajíc, proto jsem já, jako přemýšlející výkonný člen poroty rozumně uvážil, co je mu na prospěch, a teď je o zajíce postaráno. Hlemýžď může sedět na kamenné zídce, olizovat mech a vyhřívat se na slunci, a potom bude přizván jako jeden z prvních soudců pro závody v běhu. Je vždycky velice prospěšné mít odborníka v shromáždění, kterému lidé říkají komité! Rád bych řekl, že si od budoucnosti mnoho slibuji, už takhle jsme dobře začali!?