Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Babička

(Andersen Hans Christian)

Babička už je hodně stará, má tolik vrásek a docela bílé vlasy, avšak oči jí září jako dvě hvězdy, ba snad jsou ještě krásnější. Zračí se v nich nesmírná laskavost, a když do nich pohlédneš, máš pocit, jako by se ti dostávalo požehnání. A pak zná babička nejkrásnější příběhy a má šaty s velikánskými květy, z takového nějakého těžkého šustivého hedvábí. Babička toho velmi mnoho ví, protože zná ještě dřívější svět, který otec a matka nepoznali, docela jistě právě proto. Má velký zpěvník se silnými sponami ze stříbra a často si v něm čítá; v této knize má také růži, docela plochou a suchou, která není tak hezká jako růže v babiččině váze. A přece se na tuto suchou růži usmívá svým nejlaskavějším úsměvem, ba, zatřpytí se jí v očích i slzy.

Pročpak se takhle dívá na uvadlou růži ve staré knize? Víš to snad ty? Kdykoliv růži skropí babiččiny slzy, nabývá její barva svěžesti a květ se stává čerstvým poupětem, pokojem se šíří vůně, stěny zmizí jako mlžná opona a kolem dokola je krásný zelený les, kam dopadá mezi listy sluneční světlo. A babička - z té se stane docela mladé děvče, půvabné stvoření s plavými kadeřemi a s kulatými červenými tvářemi, hezké děvče, kterému se ani růže svěžestí nevyrovná, až na oči, na ty mírné, laskavé oči, které jsou stále očima babiččinýma. Vedle ní sedí muž, tak mladý, silný a hezký, podává jí růži a ona se usmívá. - Takhle se babička přece nikdy neusmívá! - Ale vskutku je tomu tak, na tváři se jí objeví úsměv. Muž zmizí, kolem přejde mnoho myšlenek a mnoho postav. Onen hezký muž je pryč, růže leží mezi listy zpěvníku, a babička - nu, ta tu stále sedí, stará žena, která pohlíží na uvadlou růži ve zpěvníku.

Nyní je babička mrtva. - Seděla v lenošce a vyprávěla dlouhý, předlouhý krásný příběh. "Teď je už příběhu konec," povídala, "už jsem dost unavena, ráda bych se chvilku vyspala." Zaklonila se v lenošce, začala hluboce oddychovat, usnula. Dýchala však stále tišeji, na tváři se jí objevil výraz míru a štěstí, jako by ji ozářilo slunce. Pak řekli, že zemřela.

Položili ji do černé truhly; ležela tam zahalena v bílé plátno a byla velmi hezká, přestože měla oči zavřené. Z obličeje jí zmizely všechny vrásky, kolem úst se jí objevil úsměv, jak tam ležela. Vlasy měla bílé jako stříbro. Nebál ses na ni pohlédnout, ačkoliv vypadala tak důstojně, vždyť to byla naše milá, hodná babička. A zpěvník jí položili pod hlavu, jak si sama přála, a mezi listy staré knihy ležela i růže. A potom babičku pochovali.

Na hrobě, těsně u zdi hřbitova, zasadili růžový keř. Byl obsypán květy, nad ním zpíval slavík a v kostele hrály varhany nejkrásnější písně ze zpěvníku, který měla babička pod hlavou. Přímo na hrob svítil měsíc. Nebožka tam však nebyla, kterékoliv dítě si mohlo jít v noci utrhnout k hřbitovní zdi růži. Mrtvý ví mnohem víc než my živoucí, mrtvý nezná strach, který by se nás zmocnil nad něčím tak zvláštním, jako je jejich návštěva. Mrtví jsou lepší než my všichni, a proto nás nenavštěvují. Země pokrývá rakev, země je i v rakvi. Zpěvník i jeho listy, všechno se změnilo v prach, rozpadla se v prach i růže se všemi vzpomínkami, které se k ní poutaly. Nahoře však kvetou nové růže, nahoře zpívá slavík a hrají varhany. Vzpomínáš na starou babičku s mírnýma, věčně mladýma očima. Oči nemohou zemřít! Naše oči spatří jednou babičku mladou a půvabnou, jako když po prvé líbala čerstvou rudou růži, která se nyní změnila v hrobě v prach.