Pohádky pro malé i velké

Největší sbírka pohádek na českém internetu.

Nejčtenější pohádky

Nejnovější pohádky

Anne Lisbeth

(Andersen Hans Christian)

Anne Lisbeth byla krev a mléko, mladá, veselá a krásná, radost pohledět. Bílé zuby se jí nádherně svítily, oči jasně zářily; nohy byly lehké do tance a mysl ještě lehčí! Co z toho vzešlo?

?Škareda!? ? Nu, krásný zrovna nebyl! Dali ho na vychování hrobníkově ženě. Anne Lisbeth se dostala na hraběcí zámek, seděla v nádherném pokoji v šatech z hedvábí a ze sametu. Ani větřík ji nesměl ofouknout, nikdo jí nesměl říci ostré slovo, neboť to by jí uškodilo a to ona nemohla připustit. Kojila hraběcí dítě, bylo jemňoučké jako princátko, krásné jako andílek. Jak si to dítě zamilovala! Její vlastní, nu to bylo v rodině, v hrobníkově rodině, kde hrnec nikdy nepřekypěl, ale z úst se valila řeč stále. A hodně často nebyl nikdo doma, chlapec plakal, ale co oči nevidí, to srdce nebolí. A tak plakal, až samým pláčem usnul, a v spánku necítíš hlad ani žízeň, spánek je takový dobrý vynález. Jak léta ubíhala ? inu, jak se říká, časem býlí povyroste, rostl chlapec Anny Lisbeth jako z vody, a přece lidé o něm povídali, že nějak zakrněl. Ale docela srostl s hrobníkovou rodinou, vždyť za to dostávali peníze. Anne Lisbeth se ho dočista zbavila, byla dáma z města, domov měla útulný a příjemný, a když si vyšla na procházku, měla na hlavě klobouk. Ale nikdy nezašla k hrobníkovým, tam bylo z města tuze daleko a ona tam neměla ani co dělat, chlapec byl jejich a jíst mu chutnalo, jak říkali. Musil si jídlo nějak odsloužit, a tak pásl červenou krávu Madse Jensena. Hlídat dobytek dovedl dobře a zastal lecjakou práci.

Hlídací pes na panském bělidle sedí pyšně na své boudě a štěká na každého, kdo jde kolem. Za deště zaleze, leží si v teple a suchu. Chlapec Anny Lisbeth seděl na slunci v příkopu a vyřezával kolík. Věděl o třech trsech jahod, které byly na jaře v květu a jistě budou mít plody. To byla jeho nejzamilovanější myšlenka; ale žádné jahody neuzrály. Seděl v dešti a v nepohodě, byl promáčený až na kůži, ostrý vítr mu pak osušil šaty na těle. Když přišel do dvora, tloukli ho a strkali do něho, byl ošklivý a škaredý, jak říkali děvečky a čeledínové. Na to si už zvykl ? nikdy nemilovaný!

Jak se dařilo chlapci Anny Lisbeth? Jak by se mu mělo dařit? To už byl jeho úděl ? ?nikdy nemilovaný?.

Pevnina ho hodila přes palubu, plavil se na chatrné škutě, seděl u kormidla, zatím co lodník pil. Byl šeredný a špinavý, promrzlý a hladový, myslil by sis, že nikdy nebyl sytý, a také nebyl.

Byl pozdní podzim, syrové, sychravé, větrné počasí, vítr zimavě pronikal tlustými šaty, zvlášť na moři, a chatrná škuta o jedné plachtě plula jen se dvěma muži na palubě, vlastně by se dalo říci jen s půldruhým, s lodníkem a jeho plavčíkem. Šero bylo po celý den, teď ještě zhoustlo a byla štiplavá zima. Lodník si dal sklenku, aby se zevnitř zahřál. Láhev byla stará a sklenička také, svrchu byla celá, ale nožku měla uraženou a místo ní stála na přiříznutém, modře pomalovaném dřevěném špalíku. ? Jeden doušek udělá dobře, dva udělají líp, tvrdil lodník. Chlapec seděl u kormidla, které svíral svýma tvrdýma rukama, zamazanýma od dehtu. Byl šeredný, vlasy naježené, ustaraný a zedřený, to byl hrobníkův syn, v matrice se jmenoval syn Anny Lisbeth.

Vítr si jel po svém a škuta také! Plachta se vzdouvala, vítr se do ní opíral, byla to divoká jízda ? kolem dokola syrovo, sychravo, ale ještě něco horšího mohlo přijít. ? Stůj! ? Co to bylo? Jaké to byly rány, co to praskalo, co to popadlo škutu? Otočila se! Spustila se snad průtrž mračen, zdvihlo se vlnobití? ? Chlapec u kormidla hlasitě vzkřikl: ?Ježíši Kriste!? Škuta narazila na obrovský balvan na dně a potápěla se jako stará bota v rybníce. Potopila se, ani myš nezůstala na živu, jak se říká. A bylo na ní přece myší dost, ale muže jenom půldruhého: lodník a hrobníkův chlapec. Nikdo je neviděl, jen křičící rackové a ryby, a ty to ještě pořádně neviděly, neboť se poplašeně rozutekly, když se voda s hukotem valila do klesající lodi. Škuta ležela sotva sáh pod vodou. Tam byli ti dva pohřbeni. Pohřbeni, zapomenuti! Jenom sklenka s modře pomalovaným dřevěným špalíkem místo nožky se nepotopila, dřevěný špalík ji držel nad vodou. Sklenku unášel proud, vyplaví ji rozbitou na břeh ? kde a kdy? Nu, na tom přece už nezáleží! Dosloužila a byla milována. A tak tomu nebylo s chlapcem Anny Lisbeth! V nebeském království však nebude už moci žádná duše říci ?nikdy nemilovaný!?

???

Anne Lisbeth byla v městě, byla tam už mnoho let, nechala si říkat madame a zvlášť hrdě se tvářila, když mluvila o starých vzpomínkách, o hraběcích časech, kdy se vozila v kočáře a mluvila s hraběnkami a baronesami. Její líbezné hraběcí děťátko, to byl nejrozkošnější boží andílek, nejroztomilejší dušinka, mělo ji rádo a ona měla ráda je. Líbali se a hladili, hošík byl její radostí, půlkou jejího života. Teď už byl velký, bylo mu čtrnáct let, byl studovaný a hezký jako obrázek. Neviděla ho od té doby, co ho nosila na rukou. A nebyla na hraběcím zámku po mnoho let, byl to tam lán cesty.

?Musím se tam konečně jednou vypravit!? pravila Anne Lisbeth, ?musím k svému zlatíčku, k svému líbeznému hraběcímu děťátku! Ach ano, on jistě také po mně touží, myslí na mne, má mě rád, tak jako tenkrát, když se mi zavěsil svýma ručkama jako andílek na krk a říkal ,An ? Lis!? Bylo to jako hudba houslí, ach ano, musím se tam vypravit, abych ho zase jednou viděla.?

Svezla se s telaty, šla pěšky, až přišla k hraběcímu zámku. Zámek byl velký a skvělý jako vždycky dříve, zahrada byla zvenčí jako dříve, ale lidé v zámku byli všichni cizí a ani jeden z nich neznal nějakou Annu Lisbeth, nevěděli, co tu kdysi znamenala. Však jim to hraběnka poví a její milovaný chlapec také! Jak po něm toužila!

Teď byla Anne Lisbeth tady. Dlouho musila čekat a čekání je dlouhé! Dřív než panstvo odešlo k obědu, zavolala si ji k sobě hraběnka a velmi pěkně s ní mluvila. Svého líbezného chlapečka uvidí po obědě, až ji zase zavolají.

Jak vyrostl, jaký byl vytáhlý a hubený! Ale roztomilé oči mu zůstaly a andělská ústa také! Podíval se na ni, ale neřekl ani slovo. Jistě ji nepoznával. Obrátil se, chtěl zase odejít, ale tu ho ona vzala za ruku a přitiskla ji k ústům. ?Nu dobrá, dobrá!? řekl a pak vyšel z pokoje, on, její láska, on, kterého milovala a nejvíc miluje, on, její pozemská pýcha.

Anne Lisbeth vyšla před zámek na silnici, byla velmi smutná. Choval se k ní tak cize, neměl pro ni myšlenku ani slovo, on, kterého kdysi ve dne v noci chovala na loktech a kterého ještě pořád chová v myšlenkách.

Na cestu před ni sletěl velký černý krkavec, zakrákal jednou a ještě jednou. ?Podívejme se!? řekla Anne Lisbeth, ?jaký ty jsi zlopověstný pták!?

Šla kolem hrobníkova domu. Ve dveřích stála hrobníkova žena, a tak se spolu daly do hovoru.

?Ty ale vypadáš blahobytně!? řekla hrobníkova žena. ?Jsi tak tlustá a tučná! Jistě se ti daří dobře!?

?Ujde to!? pravila Anne Lisbeth.

?Loď se s nimi potopila!? řekla hrobníkova žena. ?Lars Lodník a chlapec se utopili, oba. Tak už je jim konec. A já jsem si myslila, že mi chlapec jednou nějakým tím halířem vypomůže. Tebe přece, Anne Lisbeth, už nic nestál!?

?Utopili se?? opakovala Anne Lisbeth, a pak už o tom nemluvili.

Anne Lisbeth byla tuze zarmoucená, že s ní její hraběcí chlapec nechtěl mluvit, vždyť ho tolik milovala a vážila sem tak dlouhou cestu. Stálo to také peníze, a potěšení, kterého se jí dostalo, nebylo veliké. Ale o tom tady neřekla ani slovo, nechtěla se s tím svěřovat hrobníkově ženě, vždyť by si o ní mohla myslit, že už u hraběcích pánů není ve vážnosti. A tu nad ní opět zakrákal krkavec.

?To černé strašidlo mě dnes ještě celou vyleká!? pravila Anne Lisbeth.

Přinesla s sebou zrnkovou kávu a cikorku. To bude pro hrobníkovu ženu dobrodiní, když jí to dá, aby si udělala hrneček kávy; Anne Lisbeth by si také vzala šálek. A hrobníkova žena šla kávu uvařit a Anne Lisbeth si zatím sedla na židli a usnula na ní. A tu se jí zdálo o tom, o kom se jí ještě nikdy nezdálo, byl to opravdu podivný sen. Zdálo se jí o jejím vlastním dítěti, které tady v tom domě křičelo hlady, bylo ponecháno samo sobě a teď leželo v hlubokém moři, Pánbůh ví kde. Zdálo se jí, že sedí tam, kde seděla, a že hrobníkova žena šla dělat kávu, docela cítila zrnka, a ve dveřích stál takový krásný chlapec, právě tak spanilý jako její hrabátko, a ten chlapec pravil:

?Teď nastane konec světa! Drž se mě pevně, neboť jsi má matka! Máš v nebeském království anděla! Drž se mě pevně!?

A tu se jí chopil, ale vtom se spustil takový rachot, to se jistě hroutil svět. A anděl vzlétl a držel ji pevně za rukávy její košile, tak pevně, zdálo se jí, že se odpoutala od země. Ale něco těžkého se jí pověsilo na nohy, leželo jí to na zádech, jako by se na ni navěsilo sta žen, a všechny říkaly: ?Budeš-li ty zachráněna, musíme my být také! Zavěste se! Zavěste se!? A tak se všechny zavěsily. To bylo příliš mnoho ? ryc! ryc! rukávy se roztrhly a Anne Lisbeth hrozně padala, až se tím probudila ? a tak tak, že nespadla se židle, na které seděla. Byla tak zmatena, že si vůbec nepamatovala, co se jí zdálo, ale nějaký zlý sen to jistě byl.

Pak pily kávu a povídaly si a potom šla Anne Lisbeth do nejbližší osady, kde se měla setkat s formanem a ještě ten večer a noc s ním jet domů. Ale když přišla k formanovi, řekl jí, že nemohou odjet dřív než nazítří večer. Uvažovala, co by ji to stálo, kdyby zůstala, myslila na to, jak je to daleko, a rozmyslila se, že když půjde po břehu a ne po silnici, cesta bude o dvě míle kratší. Bylo přece klidné povětří a k tomu ještě úplněk, a tak se Anne Lisbeth rozhodla jít pěšky. Nazítří může být doma.

Slunce už zapadlo, večerní zvony doznívaly ? ne, to nebyly zvony, to žáby kuňkaly v bažinách. Teď zmlkly, všechno utichlo, ani ptáčka jsi neslyšel, neboť všichni odpočívali a sova nebyla ještě doma. U lesa i na pobřeží, kudy šla, bylo naprosté ticho. Slyšela svoje vlastní kroky v písku. Na moři nebylo vlnobití, všechno tam v té hluboké vodě bylo němé. A mlčeli tam dole všichni, živí i mrtví.

Anne Lisbeth šla a nemyslila na nic, byla, jak se říká, bez myšlenek, ale myšlenky ji neopustily, ty nás nikdy neopouštějí, leží jenom v takovém polospánku, živé myšlenky, které odpočívají, i ty, které se ještě neprobudily k životu. Ale ty myšlenky určitě přijdou na svět, dovedou se probudit v našem srdci, zavířit nám hlavou nebo nás zavalit svou tíhou.

?Dobrý skutek přináší ovoce požehnání!? stojí psáno. ?V hříchu je smrt!? to také stojí psáno! Mnoho toho stojí psáno, mnoho je řečeno, ale člověk to neví, nepamatuje si to. A tak to bylo s Annou Lisbeth. Ale člověku se může rozbřesknout, tak to už bývá.

Všechny nepravosti, všechny ctnosti spočívají v našem srdci! V tvém, v mém srdci! Spočívají v něm jako malá, neviditelná zrníčka. A tu přijde zvenčí sluneční paprsek, dotek zlé ruky, ty zahneš za roh, napravo nebo nalevo, a vidíš, to právě může rozhodnout. A malé semínko se zachvěje, nalije se přitom, praskne a rozlije své šťávy do vší tvé krve ? a už jsi v tom. To jsou úzkostné myšlenky, nemíváme je, když chodíme v polospánku, ale ony v nás kvasí: Anne Lisbeth šla v polospánku, její myšlenky byly v kvasu! Od hromnic do hromnic má toho srdce mnoho na zodpovídání, musí vydat počet z celého roku. Mnoho je zapomenuto, hříchy ve slovech a myšlenkách proti Bohu, proti našemu bližnímu a proti vlastnímu svědomí. Nemyslíme na to, ani Anne Lisbeth na to nemyslila, nedopustila se ničeho zlého proti zákonům a právu, žila ve veliké vážnosti, byla čestná a poctivá, tak se aspoň domnívala. A jak tak teď šla po břehu ? co to tamhle leželo? Zastavila se. Co tam vlny vyplavily? Ležel tam starý mužský klobouk. Jak se tam asi dostal? Přistoupila blíž, zůstala stát a prohlížela si jej ? hle, co to tu leželo! Docela se vyděsila. Ale nebylo proč se děsit, byly to řasy a sítí, omotané kolem velkého podlouhlého balvanu, že to vypadalo jako člověk. Byly to jenom řasy a sítí, ale vyděsilo ji to důkladně. A jak šla dál, rozpomněla se na mnohé, co slyšela, když byla malá, na všechny ty pověrčivé řeči o ,pobřežním světélku?, strašidlu nepohřbeného člověka, který ležel na pustém břehu, kam ho moře vyplavilo. ,Ztroskotanec?, mrtvé tělo, to neudělalo nic, ale jeho strašidlo, pobřežní světélko, bylo v patách osamělému poutníku, zavěsilo se mu na záda a žádalo, aby je odnesl na hřbitov a pochoval do posvěcené půdy. ?Zavěs se! Zavěs se!? říkalo. A jak si Anne Lisbeth ta slova pro sebe opakovala, najednou před ní vyvstal celý její sen, docela živě: jak se na ni zavěsily matky právě s tímhletím voláním ?zavěste se! zavěste se!?, jak svět klesal do hlubin, jak se jí roztrhaly rukávy u košile a jak ona padala od svého dítěte, které by se jí zastalo na posledním soudu. Její dítě, její vlastní dítě, dítě z její krve, ono dítě, které nikdy nemilovala, ba, na které si ani nevzpomněla, to dítě leží teď na mořském dně, mohlo by přijít jako pobřežní světélko a volat: ?Zavěs se! Zavěs se! Pochovej mě do posvěcené země!? A jak tak na to myslila, strach ji popoháněl a ona přidala do kroku. Hrůza na ni dolehla jako studená, vlhká ruka a položila se jí na srdce, až jí z toho začalo být nevolno. A když se teď rozhlédla po moři, šero houstlo a houstlo. Přivalila se těžká mlha, položila se na keře a na stromy, které tím nabyly zvláštní tvářnosti. Obrátila se a dívala se na měsíc, který stál za jejími zády. Byl jako bledý kotouč bez záře; jako by něco těžce dolehlo na všechny její údy: zavěs se, zavěs se! Myslila na ta slova, a když se opět otočila a podívala se na měsíc, zdálo se jí, že jeho bledá tvář se jí téměř dotýká, a mlha jí splývá s ramenou jako rubáš: ?Zavěs se! Zavěs se! Odnes mě do posvěcené země!? jako by slyšela volat a vskutku slyšela nějaký hlas, tak dutý, tak blízký, nebyl to hlas žab v bažině ani hlas krkavců nebo vran, neboť ty přece nikde neviděla. ?Pochovej mě! Pochovej mě!? znělo to jasně! Ano, bylo to pobřežní světélko jejího syna, který ležel na mořském dně. Nebude mít klid, dokud ho neodnese na hřbitov a nevykope mu hrob v posvěcené zemi. Rozhodla se, že tam půjde a bude kopat hrob, a zamířila ke kostelu. A tu se jí zdálo, že břímě je nějaké lehčí, zmizelo, a tak se chtěla zase obrátit a dojít nejkratší cestou domů. Ale tu ji to znovu začalo tížit: zavěs se, zavěs se! ? znělo to jako žabí kuňkání, znělo to jako naříkavý hlas ptáka, znělo to tak zřetelně: ?Pochovej mě! Pochovej mě!?

Mlha byla studená a vlhká, její ruce a tvář byly studené a vlhké hrůzou. Zvenčí na ni doléhala tíseň, uvnitř bylo nekonečně místa pro myšlenky, které ji dříve nikdy nenapadaly.

Bukový les může tady na severu vypučet v jediné jarní noci a příštího dne už může za slunečního svitu stát ve své mladé, světlé nádheře. V jedné jediné vteřině může v našem nitru vzklíčit a rozvinout se ono semínko hříchu v myšlenkách, slovech a skutcích, které je vloženo do života, jaký jsme žili. Zdvihne a rozvine se v jediné vteřince, když procitne svědomí. A Pánbůh je probouzí, když to nejméně očekáváme. Tu se nedá nic omlouvat, skutek zde stojí jako živé svědectví, myšlenky dostávají slova a slova znějí zřetelně do světa. Hrozíme se toho, co jsme v sobě nosili a co jsme nepotlačili, hrozíme se toho, co jsme ve své zpupnosti a nerozvážnosti zašili. Srdce v sobě skrývá všechny ctnosti, ale také všechny nepravosti, a těm se může dařit i v nejjalovější půdě.

Anne Lisbeth vnímala v myšlenkách, co my jsme tu řekli slovy, byla tím přemožena, klesla k zemi, kus se po ní plazila. ?Pochovej mě! pochovej mě!? znělo jí pořád v uších a ona by se byla nejraději sama pochovala, neboť hrob by byl věčným zapomenutím všeho. ? Byla to vážná chvíle procitnutí, chvíle plná děsu a strachu. Krev jí vřela a hned zase stydla při vzpomínce na různé pověry. Přicházelo jí toho na mysl tolik, o čem se jí nikdy nechtělo mluvit. Neslyšně, jako stín oblaku v jasném měsíčném svitu, mihlo se kolem ní zjevení, o kterém kdysi slyšela. Těsně kolem ní se hnali čtyři supící koně, oheň jim sršel z očí a nozder, táhli ohnivý kočár a v tom kočáru seděl zlý velmož, který více než před sto lety řádil tady v kraji. Každý den o půlnoci prý jede do svého dvora a hned se zase vrací. Není bílý, jako bývají mrtví, ne, je černý jako uhel, jako vyhaslý uhel. Kývl Anne Lisbeth na pozdrav a pokynul jí: ?Zavěs se! Zavěs se! Pak se budeš zase vozit v hraběcím kočáře a zapomeneš na svoje dítě!?

Ještě chvatněji si pospíšila odtud a došla na hřbitov. Ale černé kříže a černí krkavci se jí pletli před očima, krkavci krákali jako tamten havran, teď však rozuměla, co říkal: ?Jsem krkavčí matka! Jsem krkavčí matka!? říkal každý z nich. A Anne Lisbeth pochopila, že to jméno platí také jí, bude třeba proměněna v takového černého ptáka a bude musit ustavičně krákat, co on kráká ? jestliže nevykope hrob.

I vrhla se na zem a holýma rukama hloubila hrob v tvrdé půdě, až jí krev prýštila z prstů.

?Pochovej mě! Pochovej mě!? znělo to ustavičně. Bála se kohoutího zakokrhání a prvního červánku na východě, neboť kdyby se kohout ozval a červánek objevil dřív, než bude její práce skončena, byla by ztracena. A kohout zakokrhal a na východě se rozednívalo ? hrob byl vyhlouben jen z polovice, ledová ruka jí přejela přes hlavu a přes obličej až tam, kde je srdce. ?Jenom půl hrobu!? vzdychlo cosi a odletělo dolů na mořské dno. Ach ano, bylo to pobřežní světélko. Anne Lisbeth klesla přemožena a vysílena k zemi, už na nic nemyslila a nic nevnímala.

Byl už světlý den, když přišla k sobě. Dva čeledínové ji zdvihli. Neležela na hřbitově, ale dole na pobřeží, a měla před sebou vyhrabanou hlubokou díru v písku a pořezala si prsty do krve o rozbitou skleničku, jejíž ostrá nožka byla zabodnuta do modře pomalovaného dřevěného špalíku. Anne Lisbeth byla nemocná. Svědomí zamíchalo karty pověry, vyložilo je a vyšlo z toho, že Anne Lisbeth má teď jen polovinu duše, druhou však že si odnesl její syn na mořské dno. Nikdy nebude moci vzlétnout k milosrdnému království nebeskému, dokud nedostane zpátky druhou polovinu, která je uschována v hlubinách. Anne Lisbeth se vrátila domů, ale nebyla už tím člověkem jako dříve. Její myšlenky byly spletené jako klubko nití, jen jednu držela za správný konec, tu, že je třeba odnést pobřežní světélko na hřbitov, vykopat mu hrob, a tak získat zpět svou duši.

Mnohou noc ji doma pohřešovali, a tu ji po každé našli na břehu, jak čeká na pobřežní světélko. Tak uplynul celý rok, a tu opět jedné noci zmizela, ale nemohli ji nalézt. Celý příští den strávili marným hledáním.

Navečer, když kostelník přišel do kostela zvonit klekání, spatřil, jak před oltářem leží Anne Lisbeth. Byla tu od časného rána, byla téměř bez vlády, ale oči jí plály, obličej se leskl ruměncem. Poslední sluneční paprsky na ni svítily a ozařovaly na oltářní desce třpytící se spony bible, která tam ležela rozevřena na slovech proroka Joela: ?Roztrhejte srdce vaše, a ne samá roucha vaše, a navraťte se k Hospodinu!? ? ?To už byla taková náhoda!? říkali lidé, tak jako je toho na světě tolik náhodného.

V tváři Anny Lisbeth, ozářené sluncem, jsi mohl číst mír a milost. Je mi tak dobře!? říkala. ,Už jsem si své protrpěla! Dnes v noci bylo u mne pobřežní světélko, můj syn, a řeklo mi: Vykopala jsi jen polovici hrobu ? pro mne; ale teď mě už máš v svém srdci, a tam matka uschová svoje dítě nejlépe! A pak mi vrátil ztracenou polovinu duše a odvedl mě sem do kostela.

A teď jsem v božím domě! A v božím domě je člověku tak blaženě!?

Když slunce docela zapadlo, vznesla se duše Anny Lisbeth až k nebesům, tam, kde se nemusí obávat strachu, když tady dotrpěla. A Anne Lisbeth dotrpěla.